Julie Hrstková: Jak dlouho platí slovo polika

Ekonomický program Nečasovy vlády má pro voliče tři jasná poselství. Jednak napravuje nelogičnosti, ne-li nesmysly, které kupodivu dokázaly přečkat dvě desítky let budování kapitalismu. Za druhé: po dlouhé době názorově impotentních rozpočtů se ideologicky vyhraňuje. Odmítá konkrétní přímé daně a přestává devalvovat vydělávající vrstvu obyvatel. Také alespoň částečně nabourává rozbujelý systém sociálních dávek. Konečně poslední, možná pro mnohé z voličů nejjasnější poselství zní: věřit nelze nikomu a už vůbec ne vlastnímu státu.

Jednoznačná náprava čeká zdravotnictví. Příplatek za nadstandard patří všude na světě ke "standardu". Aby bylo jasno - ne vždy nadstandard znamená, že pacient doplatí peníze na dřevo. To dělá teď, když rozdává obálky. Nadstandard je zajištěn především lepším a dražším pojištěním. Základní péče pak znamená, že každý (solidarita zůstává) bude ošetřen. Jen nebude v nemocničním pokoji sám s televizí a titanovou protézou, ale se sedmi dalšími nemocnými, s železem namísto kloubu a bez obrazovky. Na to se ovšem neumírá.

Spekulativní jsou ovšem některé body plánované důchodové reformy. Například nejbližší krok k nápravě důchodových nerovností znamená zvýšení daňové diferenciace vysokopříjmových skupin od těch ostatních. Tedy faktický růst degresivního zdanění. Daňová degrese vysokých příjmů bude navíc doprovázena zvýšením výdajů pro všechny.

Argentinskou cestu doplňování rozpočtu pak připomíná zdanění státního příspěvku stavebního spoření. Pro připomenutí - když argentinskému rozpočtu došly peníze, znárodnil soukromé peníze v penzijních fondech. Tady sice nejde přímo o krádež/znárodnění, ale o porušení kontinuity vnímání právního státu. Ano, podpora stavebního spoření je v Česku unikátní a přebujelá, o omezení se mluví dlouho, první pokus nevyšel. Ale bylo možné třeba ustanovit výši státního příspěvku vyhláškou, nikoli zákonem a moci tak pružně podporu měnit podle aktuální situace. Což by bylo právně čistší, než ad hoc plošné zdanění, které mimochodem vyvolává otázku související s tuzemskou penzijní reformou a podporou dobrovolného připojištění: Jak moc lze věřit státním slibům o soukromých penzích? A jak dlouho platí - a bude platit - slovo politiků?