Mistr Hanuš orloj nepostavil

Všude v zástupu mluvili o mistru tohoto orloje, jak je zvláštním darem a vtipem božím nad jiné obdařen, všude jmenovali mistra Hanuše, jenž dílo vtipně a divně udělal," píše Alois Jirásek ve Starých pověstech českých. A mluví i o neblahém konci konstruktéra, kterého pražští konšelé podezřívali, že chce stejný stroj postavit také v jiném městě: "I sešli se v tajné schůzi... a aby měli jistotu, odhodlali se k hrůznému činu... přepadli ho a oslepili. Nuž, druhého orloje již neuděláš, vzkřikl jeden z nich."

To říká o autorovi pražského orloje spisovatel, který ovšem ve svém díle vycházel z historické látky jen velmi volně; navíc žánr pověstí si již ze své podstaty nedělá nárok na přesnost. Kdo tedy byl skutečným stavitelem unikátního stroje?

Prokleté hodiny

Pověst o mistru Hanušovi není jediná neblahá legenda týkající se pražského orloje. Složité zařízení, z hlediska prostého lidu téměř nepochopitelné, které si ještě ke všemu osobuje právo sledovat a kontrolovat boží řád vesmíru, temné historky přímo přitahovalo. Své přitom jistě udělala i figurka kostlivce, významně pokyvující na zástupy obdivovatelů.

V hodinovém stroji s astronomickými a astrologickými prvky tak mnozí viděli spiknutí zasvěcenců černé magie: Pod zástěrkou časoměrných funkcí prý měl sloužit jako pomůcka, která mágům umožňovala ovládat lidské duše. Podle jedné z variant pověsti dokonce tento spolek řídil sám ďábel, který po dokončení díla oslepil hodináře, protože se mu zdálo, že je až zbytečně moc schopný. Jméno nešťastníka ale pověst neudává.

K pražskému orloji se váží i další temné legendy. Jeho chod prý magickým způsobem souvisí s osudy celé české země: Dokud jde, je dobře, když se zastaví, je zle. To ovšem neplatí jen pro celý stroj - k průšvihu prý stačí porucha figury kostlivce. To je také důvod, proč duše sedmadvaceti popravených českých pánů chodí každým rokem v den výročí exekuce kontrolovat správnou funkci hodinového stroje.

Legenda kupodivu zafungovala i v době zcela nedávné. Roku 2001 krátce před silvestrovskou půlnocí drobná porucha vyřadila stroj z chodu - a v srpnu 2002 Prahu postihla katastrofální povodeň. Stejně tak se nedoporučuje o orloji špatně mluvit, provádět na něm změny, nebo dokonce usilovat o jeho likvidaci. U malíře Josefa Mánesa ­propukla duševní choroba v plné síle, právě když pracoval na kalendářní desce s alegoriemi jednotlivých měsíců, kterou mnozí ochránci původní, tedy gotické podoby stroje neviděli rádi. Roku 1998 z fasády spadl opilý hokejový fanoušek při oslavách vítězství českého týmu v Naganu a vážně se zranil.

Předchůdce počítačů

Mnoho stop týkajících se původu a nejstarší historie pražského orloje nenávratně zmizelo, protože je smazaly časté dějinné zvraty uprostřed Evropy. Nicméně dnes už se ví, že stroj nevznikl najednou a neměl jediného autora. A z množství hodinářských mistrů a astronomů, kteří se na něm v průběhu věků podepsali, se žádný nejmenoval Hanuš a žádný nebyl oslepen. Což ale pořád ještě nevylučuje, že některý z nich přece jen nebyl předlohou pro pochmurnou pověst.

Hodinové a astronomické stroje mají v historii techniky mimořádný význam: Byly to nejen první zařízení s mechanickým pohonem, ale svým způsobem také první počítače, byť "jen" analogové. Už v antické době vznikaly astroláby, které dokázaly pomocí složitých ozubených soukolí přesně určit polohy nebeských těles na obloze v jakékoliv době. Známý je především takzvaný počítač z Antikythéry, nesmírně složitý stroj o velikosti knihy, který ukazoval astronomické údaje. Jeho komplikovanost dodnes vyráží dech a ukazuje, že už před více než dvěma tisíciletími dospěla technika do stavu, k jakému se pak znovu těžce dopracovala až těsně před počátkem průmyslové revoluce.

Věžní hodiny poháněné závažím se začaly objevovat po Evropě v průběhu 13. století - zřejmě šlo o staré antické znalosti zprostředkované přes arabský svět. Už tehdy někoho napadlo napojit na hodinový stroj soukolí astrolábu. Tak vznikl orloj: zařízení, které kromě času zobrazuje také některé astronomické informace. Z ciferníku pražského orloje například zasvěcenec vyčte, v jakém znamení se právě nachází Slunce, jaká je jeho výška nad obzorem, doby jeho východů i západů, dny slunovratů nebo rovnodenností, polohu a fáze Měsíce a podobně.

Nejstarší orloj, v Padově, pocházel z roku 1344, Štrasburk si takový přístroj pořídil roku 1352 a pak následovala i další západoevropská a italská města. Pražská radnice dostala své první hodiny teprve v roce 1403 a orloj k nim byl podle posledních poznatků postaven okolo roku 1410. Přesto je svým způsobem nejstarší na světě. Žádný z jeho předchůdců se totiž nezachoval v tak dobrém stavu.

Autor a konstruktér orloje byl dlouho neznámý. Teprve v průběhu 20. století se podařilo objevit archivní dokumenty týkající se jeho stavby a dokončení. Definitivně potvrdily, že neexistoval oslepený mistr Hanuš. Ukázalo se dokonce, že "hlavní konstruktér" nebyl jeden. O vznik pozoruhodného stroje se rovným dílem zasloužili dva lidé: matematik a hodinář.

Královská odměna

Autorem návrhu funkcí pražského orloje (dnes bychom řekli matematického modelu) byl matematik, astronom a profesor pražské univerzity Jan Ondřejův z Hradce Králové, zvaný Šindel (1375-1456). Ačkoliv je dnes téměř neznámý, ve své době patřil mezi přední evropské učence. Jeho hlavní specializací sice byla matematika a astronomie, současně ale působil i jako osobní lékař krále Václava IV. a ve funkci rektora vedl pražskou univerzitu. V čase husitství prchl do exilu, po návratu v roce 1441 se stal děkanem vyšehradské kapituly. Šindelovu astronomickou práci oceňoval i Tycho Brahe a některá jeho měření převzal do svých prací.

Realizací Šindelova návrhu byl pověřen hodinář Mikuláš z Kadaně. Dílo dokončil před 9. říjnem 1410, což je datum na listu pražského purkmistra, který konstruktéra stroje chválí za vzorně odvedenou práci. Z tohoto dokumentu také víme, že Mikuláš nebyl oslepen, ale naopak velmi štědře odměněn. Dostal od města dům u Havelské brány, jednorázovou sumu 3000 grošů a navrch pravidelnou roční rentu 600 grošů. V době, kdy týdenní mzda tesařského mistra byla asi 18 grošů a kůň (který tehdejším lidem byl tím, co nám automobil) stál 240 grošů.

Pražané se ale z orloje dlouho neradovali. Vláda Václava IV. vyústila do husitských válek a na péči o složitý stroj nebyl čas. Unikátní hodinářské dílo je sice přežilo, ale ve velmi špatném stavu. Teprve po stabilizaci poměrů koncem 15. století bylo možné myslet i na orloj. A tehdy nejspíš také vznikla pověst o mistru Hanušovi.

Roku 1490 dostal hodinář Jan Růže z Jilské ulice od pražských konšelů za úkol orloj opravit, což učinil - a navrch přidal i pohyblivou figuru kostlivce. Právě tehdy zřejmě začaly kolem stroje vznikat mezi prostým lidem strašidelné pověsti. Navíc hrůzy husitské revoluce vymazaly z historické paměti mnohé události, které jí předcházely, a tak se zapomnělo i na původní autory orloje. Jan Růže byl pak proto nadlouho považován za stavitele stroje - a zřejmě se stal i předlohou pro postavu mistra Hanuše.

Složitý stroj to ani potom neměl lehké a nechyběla dlouhá období, kdy stál. Jeden čas pražští radní dokonce uvažovali o jeho likvidaci. Přesto byl dál vylepšován. V 17. století dostal mechanicky ovládanou měsíční kouli, která ukazuje fáze Měsíce. Pochodující apoštolové se na věži objevili až v 18. století.

Repro: archiv

Foto: ČTK Mistr Hanuš, údajný tvůrce orloje, byl dle pověsti zrádnými pražskými konšely oslepen, aby nemohl stejně úchvatné dílo postavit ještě v jiném městě. Ve skutečnosti však nikdo takového jména na orloji nepracoval. Pražský orloj vznikl na začátku 15. století, figury apoštolů se na něm však objevily až o více než tři sta let později.