Jak se ladí Praha

Výstava Městské zásahy v sobě má cosi dojemného. Architekti, designéři nebo výtvarníci se jí účastní ne proto, že musí, ale z toho prostého důvodu, že chtějí, protože to pokládají užitečné. Svými projekty chtějí ukázat, co by se dalo udělat, aby se Praha o něco více přiblížila lidem a lépe se v ní žilo. Nikdo jim za to nic nedá, nejde tady o žádné honoráře ani se nesoutěží o ceny. Hnacím motorem jsou ideály a entuziasmus, jenž se projevuje nejenom u studentů nebo začínajících autorů, ale také u slavných architektů, jakými jsou třeba Roman Koucký nebo Zdeněk Fránek.

Všechny projeky jsou nyní k vidění v holešovickém Centru současného umění DOX, které samo o sobě můžeme pokládat za velmi vydařený městský zásah. Díky němu vznikla z bývalé fabriky v původní průmyslové čtvrti galerie evropské úrovně. Těžko si představit symboličtější místo.

Návrhy - vesměs jde o propracované vizualizace, které působí jako "opravdové" - jsou rozvěšeny na šňůrách natažených přes výstavní halu v zadním traktu centra, jako se věší prádlo. Je znát, že se jedná o pracovní přehlídku, kde se šetří na formě, protože samotné téma je natolik sdělné, že se nemusí podepírat jakoukoliv grafickou nebo aranžérskou "kosmetikou". Je to přirozené. Jako bychom se ocitli ve velkém architektonickém ateliéru, který svoji veškerou energii zaměřil na vylepšení metropole. Vždycky je ukázána reálná podoba dané lokality a vedle je stav, jak by mohla - kdyby všechno dopadlo dobře - vypadat.

Za Prahu krásnější

Své představy o místech v Praze, která by se měla změnit, přineslo do centra DOX šedesát architektů nebo týmů, a protože se někteří neomezili jen na jeden projekt, celkem jich je k vidění osmdesát. "Obrátili jsme se na naše přátele, o nichž jsme byli přesvědčení, že vezmou výzvu vážně a předloží kvalitní návrhy," vysvětluje kurátor projektu Adam Gebrian. "Zároveň jsme oslovili zkušenější autory, kteří se veřejným prostorem zabývají. Vyzvali jsme jich šedesát, účast přijalo čtyřicet autorů a dvacet dobrovolníků se přihlásilo bez vyzvání, takže jsme se nakonec dostali na původní počet."

Městské zásahy jsou hodně rozdílné: co autor, to jiné pojetí. Každý si mohl vybrat cíl podle svého gusta, nikomu se nic nevnucovalo. Právě v pestrosti a široké škále přístupů spočívá velká přednost užitečné výstavy. Sledujeme zásahy minimální, jakým je odstranění cedulky zabraňující vstupu tam, kde by měli mít možnost lidé svobodně chodit (Jakub Filip Novák), až po velkorysé a hodně razantní, třeba v podobě překrytí mimoúrovňové křižovatky na Smíchově obrovskou betonovou deskou nesoucí parčík, jež by propojila parky Sacré Coeur a Mrázovka (studio Sporadical).

Na jedné straně stromečky, jaké se věší v autech, připevněné na horizontálních tyčích v tramvajích, aby je v létě aspoň trochu provoněly - a v protikladu k nim přeměna betonové plastiky na Barrandovské mostě v hodinový hotel, jejž by spravovaly pražské technické služby. Obojí je autorskou vizí Elišky Slámové a Šimona Brabce. Architekti Petr Pinkas a Jan Žalský zase na Žižkově vysadili sakuru, nádhernou japonskou třešeň, kdežto Jan Kadlas vymyslel dvoukilometrovou cyklostezku vedoucí po vojenských pontonech na Vltavě.

Minimalistická a konceptuální gesta, která je možné okamžitě provést, se střídají s návrhy, jejichž uskutečnění vyžaduje hodně energie i peněz. Hlavním tématem se stává odstraňování bariér, jimiž je Praha doslova prošpikovaná; jde o využívání věcí, jejichž účel už byl dávno zapomenut, a tak neslouží. Ke slovu přichází propojování nesmyslně oddělených lokalit, budování cest, mostů, lávek, vyhlídek. Hned jedenáct projektů se zabývá nábřežím Vltavy a stejný počet řeší nevyhovující dopravní stavby.

Bratislavský impuls

Městské zásahy nespadly z nebe. Vymysleli je slovenští architekti Matúš Vallo a Oliver Sadovský v Bratislavě a jejich koncept pro Prahu převzali architekt Adam Gebrian a producentka Jana Kostelecká. Bratislavské zásahy nadchly nečekanou spoustu lidí, od prosince 2008 do března 2009 byly vystaveny v Esterházyho paláci patřícímu Slovenské národní galerii, která o projektu hovoří jako o své nejúspěšnější akci.

Když jsem s Matúšem Vallo mluvil, skromně svoje zásluhy odmítal. "Nemyslím, že je to nějaké nová nebo ryze originální aktivita. Podle mě se něco takového děje v každém větším západoevropském městě," konstatoval. "V Bratislavě se ale pomocí ní povedlo nasměrovat zájem lidí a médií na současnou architekturu. Takhle společně a zespoda začali vyvíjet tlak na primátora a vedení města, aby se výsledky Městských zásahů zabývali."

Zatím drtivá většina "zásahů" zůstává bohužel na papíře. Ale Matúš Vallo spolu s ­Oliverem­ Sadovským, kteří přišli s projektem rozšíření chodníku na Židovské ulici tak, aby lidé nemuseli utíkat před auty, nebyli od uskutečnění daleko. Vlastně byli hodně blízko. "Už se schylovalo k začátku realizace, to znamená, že byla hotová kompletní projektová dokumentace, měli jsme všechna povolení, jenže v poslední chvíli na magistrátu rozhodli, že vzhledem ke katastrofálnímu stavu Starého mostu půjdou peníze na jeho rekonstrukci. Ale myslím, že chodník bude určitě postavený, není důvod tomu nevěřit, jenom to bylo odloženo. Mimochodem, na zábradlí, které chceme ozvláštnit grafickými prvky, spolupracujeme s pražským studiem Aleše Najbrta."

Matúš Vallo připomíná, že lidi v Bratislavě možná výrazně zaujalo také to, že se architekti akce účastnili, aniž by jim za to někdo platil. Když někdo dělá něco zadarmo, vzbuzuje to sympatie. "Na Slovensku pokračovaly Městské zásahy v Banské Bystrici a hodně mě potěšilo, že nám zavolali sami od sebe z brněnského magistrátu, že by chtěli mít také svůj projekt. Takže tam na jaře 2011 budou," prozrazuje architekt další "zahraniční" pokračování.

Živé prezentace

Pražské městské zásahy se ve srovnání s bratislavskými dostávají ještě o kousek dál, jsou totiž více interaktivní. Výstava byla zahájena 12. května a každou následující středu proběhla v centru DOX prezentace zúčastněných autorů - ty skončily posledního června. Na každou přišlo okolo stovky lidí a vždycky je uváděl a moderoval kurátor Adam Gebrian, kterému se průběh středečních večerů zamlouval. Architekti vysvětlovali, jak to vlastně mysleli, a návštěvníci se mohli zeptat na podrobnosti.

"Výsledkem by měla být společnost, ve které se lidé budou cítit lépe a spokojeněji," konstatuje na závěr své prezentace 26. května Dominik Saitl, jehož projekt (Městský zásah č. 21) vznikl v rámci školního workshopu. Těžko si lze představit větší dopad svého projektu. Přišel s mobilním kinem, galerií, hřištěm a dalšími prvky, které by mohly putovat po Praze.

Další v pořadí jsou architekti Jiří Opočenský a Štěpán Valouch. Ti přišli s originální soustavou lávek, která je ve své podstatě novým visutým parkem Prahy - ovšem nad křižovatkou Malovanka (zásah č. 22). "Když jsme začali v kanceláři přemýšlet, jak pojmout Městské zásahy, nejdříve jsme si definovali, že ze všeho nejdůležitější je ukázat problematické místo, které podle nás nejvíce škodí městu," vysvětlují. "To bylo podstatnější než samotný návrh." Po diskusích došli k tomu, že takovým místem je nadzemní část tunelu Blanka. Zaměřili se tedy na křižovatku Malovanka. Ta podle nich vytváří ránu ve městě, které kvůli ní přestává normálně fungovat, a tak hledali možnost, jak ji překlenout.

"Důležité pro nás bylo propojit místa, která byla odříznuta. Nechtěli jsme zůstat v utopistické rovině. Hledali jsme možnost, jak prostor překonat, a použili jsme systém lávek a běžných mostů - prostor mezi nimi by se stal visutým parkem, mezi lávkami by byly napnuty ocelové sítě, po nichž by rostla popínavá zeleň, břečťan a tříprstníky."

A kolik by to stálo? zaznívá z pléna.

"Nevíme," přiznávají architekti, tak daleko se ještě ve svých úvahách nedostali. To je chyba. Po chvíli připojují letmý odhad, ve vzduchu se vznášejí desítky milionů. Vzhledem k tomu, že celý tunel stojí dvacet devět miliard, byl by to jenom maličký zlomek.

Další dotaz: Proč neuděláte něco, co by mělo hlubší význam?

"To je přece to propojení cest."

Aha. Ale mně to přijde přece jen málo: jenom propojit cesty... trvá na svém oponentka.

Architektům se to zase tak málo nezdá. Nejsou zdaleka sami. Jde o jeden z projektů, který by určitě připadal v úvahu, aby se uskutečnil. Až pojedete z Břevnova do tunelu Blanka, zkuste si představit, že než do něj vplujete, budete mít nad hlavou nádherně zelený baldachýn, z jakého se radujeme, když vjíždíme do loubí z korun stromů. Proniká-li navíc baldachýnem šikmé slunce, je to zážitek ještě silnější.

Jiří Opočenský a Štěpán Valouch: Visutý park nad ústím tunelu

Večer ještě nekončí

Architekti Jan Roháč a Bronislav Stratil jsou autory proměny náměstíčka - piazzetty - před novou scénou Národní divadla (zásah č. 14). Betonem zavánějící prostor, který si opravdu osvojili jenom skejťáci, metamorfovali do podoby louky. Technické řešení počítá s tím, že zatravněná plocha bude na vyvýšeném pódiu položeném třicet centimetrů nad původní dlažbou.

Bronislav Stratil přiznává, že o piazzettě se svým kolegou přemýšleli už před tím, než vypukly Městské zásahy, ale právě ony byly tím potřebným impulsem, aby se projekt vydal na cestu, o níž předtím neměli ponětí, jak skončí. "Měli jsme spoustu nápadů, co s ní udělat, říkali jsme si, že by na ní mohly probíhat happeningy a akce různých umělců nebo architektů. Nakonec jsme přišli na civilní formu intervence a vytvořili jsme univerzální plochu, jíž jsme dali podobu trávníku, kde by se mohli setkávat nejrůznější lidé. Je to výzva. A vypadá to, že by se projekt mohl i realizovat," končí svou promluvu architekt Stratil.

Projekt představuje spolu s architekty také Marcela Straková z Nové scény: "Máme svolení to uskutečnit. Když na to seženeme od sponzorů peníze. Mohlo by to být na konci července." Prozatím se peníze ale nenašly, takže se začátek odkládá, nicméně Marcela Straková věří, že v půli srpna je to opravdu možné, i když nejspíš v poněkud menším měřítku, než jak je to na vizualizaci.

Další středeční prezentace je opravdu nabitá. O pozornost si svým kvalitním dílem říkají zástupci týmu Coll Coll, který na Městské zásahy připravil hned tři projekty. Výtečný je zejména způsob, jakým se vyrovnali s prostorem před Veletržním palácem, sídlem Sbírky moderního a současného umění Národní galerie (zásah č. 26).

"Je to nečitelný prostor plný zákazů a příkazů," ukazují autoři na projekčním plátně plot kolem soch a především bariéru, již tvoří zásobovací rampa. Na rozdíl od podobně významných evropských institucí není před palácem volné prostranství, které by šlo různě využívat, ať už pro posezení návštěvníků na lavičkách, nebo pro další výstavní aktivity pod širým nebem.

Architekti to chtějí napravit. Rozhodli se mírně bourat. Zrušili obludnou rampu, kterou nahrazují nákladním výtahem. Odstranili sochy, o jejichž umělecké nedostatečnosti na daném místě si roky cvrlikají vrabci na okolních střechách. Vzniklou plochu ale nechtěli jen vydláždit, takže ji "vybavili" živými stromy a možnostmi posezení. "Je to záměrně vybrané téma," říkají autoři, "protože v Národní galerii se teď dějí změny a ve Veletržním paláci je nová škola architektury, a tak by se studentům určitě líbilo, kdyby se cestou do školy potkávali se stromy."

Jak na věc

Za jakýsi vzorový projekt pokládá kurátor Adam Gebrian cyklistickou stezku od Jana Kadlase vedoucí na pontonech po Vltavě mezi Mánesem a Rudolfinem (zásah č. 71). Propojuje dvě stezky, jež jsou přerušeny a nenavazují na sebe. Cyklista se musí prodírat extrémně náročnou a životu nebezpečnou dopravou, a to hlavně mezi Smetanovým nábřežím a Křižovnickou ulicí. Jde o cestu, kterou dobrovolně podstupují spíše hazardéři. "Takhle by to mělo fungovat," pochvaluje si Gebrian. "Autor pojmenoval kvalitu, která tady je, tedy dvě cyklostezky, jejichž problém tkví v tom, že jsou přerušeny. Stačilo by jim dodat propojovací plochu a mohly by fungovat tisíckrát líp. Jan Kadlas to ale nejenom vymyslel a navrhl, ale řekl si, že další aktivitu vyvine také sám a nebude čekat, až jak to s jeho projektem dopadne."

Jan Kadlas mi vysvětluje, že se právě nachází ve fázi, kdy zjišťuje, za jakých okolností by šla stezka realizovat. Jedná se zástupci magistrátu, s představiteli povodí Vltavy i s památkáři. "A věnuju se public relation, abych svým nápadem infikoval co nejvíc lidí," přibližuje. Chystá se prodávat čtyřbarevná trička s logem, jejichž prodej by zároveň propagoval i podpořil projekt. Kolik by pontonová dráha stála? Odhaduje, že by přišla na deset a půl milionu korun.

Má to opravdu promyšlené. Dvoukilometrovou stezku by tvořily vojenské pontony PMS z éry Varšavské smlouvy, které jsou nyní nevyužité, protože už zastaraly a budou se měnit za modernější Standard Ribbon Bridge, jež má ve své výbavě NATO. Takto by mohly sloužit dál. Aby mohly reagovat na změnu výšky vodní hladiny, budou ukotveny na tyčových kotvách. A pokud by přišla velká voda? "Odvlekly by se do Holešovic nebo na Císařskou louku," vysvětluje mladý architekt a dodává, že k pontonům patří také remorkér, který má umožnit, aby se s nimi dalo v podobných případech podle potřeby manipulovat.

Adam Gebrian přístup Jana Kadlase pokládá za hlavní úspěch akce. "Je to architekt, který nečeká, až to všechno za něj udělá někdo jiný. Přijde mi podivné, když architekt vyvine obrovské úsilí, aby něco vyprodukoval, ale potom už věnuje spoustu času na nadávání, že z toho nic není, místo aby se snažil tomu, co udělal, pomoci na svět," říká kurátor.

Zatím nejlepší městský zásah, jaký jsem dosud viděl, je cesta umožňující projít celým Jelením příkopem, kterou navrhl Josef Pleskot. Mohl by sloužit jako vzor podobně laděným projektům. Není to ovšem nějaká novinka - naopak, je to pomalu "klasika", dílo na pomezí architektury a land-artu, tedy umění, které pracuje s přírodním prostředím a jemně ho utváří. Cesta vznikla už před deseti lety v severní části Pražského hradu, která pořád připomíná divoké parky. Tenkrát byl prezidentem Václav Havel a chtěl Hrad oživit. Říkal to od začátku, kdy se na něm zabydlel, a nakonec se mu to povedlo. Vždycky, když jedu Chotkovou serpentinou kolem příkopu a vidím, jak do něj po křivolakých lávkách sestupují lidé, vzpomenu si na to, jak vlastně tenkrát málo stačilo - mít nápad a spojit se s dobrým architektem - a kolik radosti to za ty roky přineslo.

Městské zásahy

Centrum současného umění DOX
Poupětova 1, Praha 7
Otevřeno denně mimo úterý, do 2. srpna
Autoři konceptu: Matúš Vallo a Oliver Sadovský (Vallo Sadovsky Architects)
Kurátor: Adam Gebrian
Produkce: Jana Kostelecká

Volfův výběr

Prohlédněte si ty nejzajímavější návrhy na zkrášlení Prahy na iHNed.cz

www.kultura.ihned.cz/promeny-prahy

Štěpán Matějka: Hromadné přístřeší pro bezdomovce ve Vrchlického sadech
Projekt zajišťuje, aby měli bezdomovci v zimě dostatek tepla. Autor k tomu využívá výdech vzduchu z metra u Hlavního nádraží. Kolem výdechu je postavena dvoupatrová konstrukce ze starého lešení dělená OSB deskami, vše je obaleno polopropustnou fólií (např. ETFE).

Další fota: Jedním z nejzajímavějších projektů je překrytí mimoúrovňové křižovatky na Smíchově obrovskou deskou s parčíkem, jež by propojila dosud oddělené parky Sacré Coeur a Mrázovka. Radikální návrh je od architektů ze studia Sporadical.

Ateliér COLL COLL: Živé stromy
Jednoduchý pokus, jak oživit nepřístupný prostor před Veletržním palácem, kde sídlí Sbírka moderního a současného umění Národní galerie. Autoři odstraňují monstrózní zásobovací rampu, čímž vzniká přehledné prostranství, jež může sloužit jako místo setkávání, odpočinku, ale také pro další výstavní aktivity pod širým nebem.

Jiří Opočenský a Štěpán Valouch: Visutý park nad ústím tunelu
Architekti si za svoje téma zvolili křižovatku Malovanka, odkud se vjíždí do tunelu Blanka. Je to hluboká rána, kvůli níž přestává město ­normálně fungovat. Napravují to pomocí důmyslné soustavy lávek, kterými ji překlenuli a propojili s dosud násilně "odříznutými" místy. Mezi lávkami budou ocelové sítě, po nichž by mohla růst popínavá zeleň, břečťan a tříprstníky. Vznikne tak první visutý park, který schová nepěkný betonový uzel.