David Brooks: Špetka ekonomického realismu

Řekněme, že jste vůdcem svobodného světa. Ekonomika zabředla do stagnace. Přirozeně chcete něco udělat. Mnoho ekonomů tvrdí, že potřebujeme další stimulační návrh zákona. Debatují o tom, zda by měl mít stimul formu daňových škrtů, anebo zvýšení výdajů, avšak vaši spolustraníci upřednostňují zvýšení výdajů. Poukazují na věrohodnou teorii podepřenou počítačovými modely. Pokud si federální vláda vypůjčí X dolarů a napumpuje je do ekonomiky, vytvoří tím Y vysoký růst a Z pracovních míst. V ekonomice o objemu 14 bilionů dolarů by si člověk pravděpodobně musel půjčit stamiliardy, aby to mělo viditelný efekt, ale aspoň by něco dělal, aby pomohl nezaměstnaným. Tito teoretikové poptávkové strany vám předkládají plán dalšího postupu. Jenže vy nejste teoretik. Jste praktický exekutivec a máte jisté obavy.

Věřit modelům, které bezezbytku zklamaly?

Teoretikové poptávkové strany mají velmi vysoké IQ, ale pochybnosti a skromnost jako by jim byly cizí. Chovají bezvýhradnou víru ve své modely. Všechny školy ekonomického myšlení však v posledních pár letech dostaly na frak. Jste opravdu ochoten riskovat celonárodní insolvenci na základě jednoho modelu?

Teoretikové poptávkové strany navíc píšou tak, jako by každý, kdo s nimi nesouhlasí, byl buďto nemorální, anebo jeliman. Přesto řada cenami ověnčených ekonomů další stimul nepodporuje. Většina vedoucích evropských představitelů a centrálních bankéřů si myslí, že přišel čas dluhy snižovat, nikoliv navyšovat - stejně jako mnoho ekonomů z mezinárodních ekonomických institucí.

Teoretikové poptávkové strany neumějí dost dobře vysvětlit uplynulé dva roky. Nelze totiž s jistotou říci, nakolik dobře poslední stimul zafungoval, poněvadž nevíme, co by se bylo stalo bez něj. Rozhodně je však pravda, že fiskální kohoutky jsou otevřené naplno. USA a většina dalších zemí navršily obrovské, historické deficity. To sice pomohlo zachránit pracovní místa ve veřejném sektoru, ale rozhodně jsme nezažili výrazný růst pracovních míst v sektoru soukromém. Může to být i tak, že vládní výdaje jsou jen slabou hrází proti hospodářským cyklům. Možná je jediným silným nástrojem, který máme, monetární politika.

Teoretikové mají vysoké IQ, ale zjevně se příliš nevyznají v psychologii. Lord Keynes byl sice matematik, ale i on napsal, že je to stav důvěry, "čemu praktičtí lidé věnují největší a nejdychtivější pozornost".

Dluhem živené vládní výdaje dnes důvěru nevzbuzují. Ničí ji. Podle průzkumu New York Times/CBS News se pouhých 6 procent Američanů domnívá, že poslední stimul vytvořil pracovní místa. Spotřebitelé se vzpamatovávají z bubliny nafouknuté dluhy a vůči dalším dluhům mají morální averzi.

Na ekonomiku nelze hrát jako na housle

Vy číst modely neumíte, ale bavíte se s podnikateli. Ti v případě vyšších deficitů nebudou cítit menší, nýbrž větší nejistotu a větší averzi k riziku. Obávají se fiskální krize. Obávají se budoucího zvyšování daní. Nevěří, že růst stimulovaný vládou je reálný a trvalý. Možná se mýlí, když to takto cítí, nicméně investovat a najímat zaměstnance musí oni, nikoliv teoretikové.

V krátkodobém měřítku můžete udělat pár věcí. Za prvé prodloužit pojištění v nezaměstnanosti; začít vyvažovat rozpočet právě zde je pošetilé. Za druhé potřebujete zmírnit bolest vyvolanou státními vládami, které osekávají výdaje. Poskytnete federální peníze těm státům, které schválí zodpovědné dlouhodobé rozpočtové plány snižující výdajové a penzijní závazky.

Celkové poselství však zní takto: Nebuďte arogantní. Nerealizujte v letošním roce neuvážené nové půjčky ani neuvážené nové škrty. Nejste schopen hrát na ekonomiku jako na housle. Ale jste schopen položit některé základy dlouhodobého růstu a stability.

David Brooks
Autor je komentátorem deníku The New York Times

Celkové poselství zní takto: Nebuďte arogantní. Nerealizujte v letošním roce neuvážené nové půjčky ani neuvážené nové škrty.