George Soros: Přízrak vracející se marky

Německo kdysi bývalo srdcem evropské integrace. Jeho státníci tvrdili, že nemá nezávislou zahraniční politiku, pouze politiku evropskou. Po pádu Berlínské zdi si totiž vedoucí představitelé uvědomili, že sjednocení Německa je možné jen v kontextu jednotné Evropy. A byli ochotni přinést oběti, aby si zajistili, že Evropa bude sjednocení akceptovat. Přispívali o něco více a brali od ostatních o něco méně, čímž usnadnili dohodu.

Tyto doby skončily. Euro je v krizi a Německo je hlavním protagonistou. Němci už se teď necítí být tak bohatí - a nechtějí proto nadále fungovat jako bezedná kapsa pro zbytek Evropy. Tato změna postoje je pochopitelná, ale současně zastavila proces evropské integrace.

Euro bylo v době svého zavedení už z podstaty neúplnou měnou. Maastrichtská smlouva založila měnovou unii bez unie politické - centrální banku bez centrální pokladny. V oblasti suverénních úvěrů hrály členské země eurozóny samy na sebe.

Tuto skutečnost až donedávna zakrývala ochota Evropské centrální banky akceptovat suverénní dluh všech členů eurozóny za stejných podmínek ve svém "diskontním okénku". V důsledku toho si všechny země mohly půjčovat prakticky za stejnou úrokovou sazbu jako Německo. Banky měly radost, že mohou vydělat pár drobných navíc na údajně bezrizikových aktivech, a napěchovaly své účetní bilance vládními dluhy slabších zemí.

Einmal und keinmal

První příznak potíží se dostavil po kolapsu ústavu Lehman Brothers v září 2008, kdy ministři financí států Evropské unie rozhodli na mimořádné říjnové schůzce v Paříži o poskytnutí faktické záruky, že žádné další systémově důležité finanční instituci nebude umožněno vyhlásit platební neschopnost. Německá kancléřka Angela Merkelová se však postavila proti společné garanci na unijní úrovni: každá země se tak musela postarat o své banky sama.

Finanční trhy byly zpočátku touto garancí natolik uchváceny, že nezaznamenaly prakticky žádný rozdíl. Ze zemí, které nebyly schopny nabídnout podobné garance, proudil kapitál - avšak rozdíly v úrokových sazbách uvnitř eurozóny zůstávaly minimální. V tu chvíli se východoevropské země, jmenovitě Maďarsko a pobaltské státy, dostaly do problémů a musely být sanovány.

Teprve letos, kdy se finanční trhy začaly obávat akumulace suverénních dluhů, se rozdíly v úrokových sazbách začaly rozšiřovat. Do centra pozornosti se dostalo Řecko, když tamní nová vláda odhalila, že její předchůdci lhali o velikosti rozpočtového schodku pro rok 2009.

Evropské úřady reagovaly pomalu, protože členové eurozóny zastávali radikálně odlišná stanoviska. Francie a další země byly ochotny projevit solidaritu, avšak Německo, které ve dvacátém století dvakrát traumatizovaly překotně rostoucí ceny, bylo na jakékoliv zesilování inflačních tlaků alergické. (Když Německo souhlasilo s přijetím eura, trvalo na silných pojistkách, které udrží hodnotu nové měny, a jeho Ústavní soud potvrdil zákaz sanací zakotvený v Maastrichtské smlouvě.)

Němečtí politici, které v září 2009 čekaly všeobecné volby, navíc váhali. Řecká krize začala hnisat a rozšířila se do dalších deficitních zemí. Když evropští představitelé konečně začali jednat, museli poskytnout mnohem větší záchranný balík, než by byl nutný, kdyby bývali jednali dříve. Aby navíc úřady uklidnily trhy, cítily povinnost založit Fond evropské finanční stabilizace v objemu 750 miliard eur, do něhož 500 miliardami přispěly členské země a 250 miliardami MMF.

Trhy se však neuklidnily, protože podmínky fondu diktovalo Německo, které z něj do jisté míry učinilo kárný nástroj. Investoři si navíc správně uvědomují, že snižování schodků v době vysoké nezaměstnanosti pouze tuto nezaměstnanost zvýší a navíc velmi ztíží fiskální konsolidaci. I kdyby se rozpočtové cíle podařilo splnit, lze si těžko představit, jak by tyto země mohly znovu získat konkurenceschopnost a oživit růst. Vzhledem k nemožnosti znehodnotit měnu prostřednictvím kurzu stlačí nápravný proces mzdy i ceny a probudí strašidlo deflace.

Kdyby Berlín napadlo, že...

Politika, která je v současné době vnucována eurozóně, je v přímém rozporu s ponaučeními z velké hospodářské krize ve 30. letech a hrozí vehnat Evropu do období vleklé stagnace nebo něčeho ještě horšího. To by vyvolalo nespokojenost a společenský neklid. V nejhorším případě by unii mohl ochromit nebo zničit vzestup xenofobního a nacionalistického extremismu.

Kdyby se to stalo, neslo by Německo velký díl zodpovědnosti. Německu nelze vyčítat, že chce silnou měnu a vyrovnaný rozpočet, avšak jako nejsilnější a úvěrově nejdůvěryhodnější země bezděčně vnucuje svou deflační politiku zbytku eurozóny. Německá veřejnost si pravděpodobně neuvědomuje, jaké škody páchá německá politika na zbytku Evropy, protože euro funguje tak, že deflace zvýší konkurenceschopnost Německa na světových trzích a současně zatlačí slabší země hlouběji do deprese a zvýší zátěž jejich dluhů.

Němci by se měli zamyslet nad následující hypotetickou situací: vystoupením z eurozóny. Obnovená německá marka by vystřelila vzhůru, zatímco euro by se propadlo. Zbytek Evropy by se stal konkurenceschopným a mohl by vyřešit potíže hospodářským růstem, zatímco Německo by zjistilo, jak bolestivé je mít nadhodnocenou měnu. Jeho obchodní bilance by se propadla do záporných čísel a silně by se zvýšila nezaměstnanost. Banky by trpěly těžkými kurzovými ztrátami a požadovaly by rozsáhlé injekce z veřejných prostředků.

Pro vládu by však bylo politicky přijatelnější zachránit německé banky než zachraňovat Řecko či Španělsko. A byly by tu i další kompenzace: němečtí důchodci by se mohli uchýlit do Španělska, žít tam jako králové, a přispět tak k zotavení španělského trhu nemovitostí.

Tato představa je samozřejmě ryze hypotetická, protože kdyby Německo opustilo euro, politické důsledky by byly nepředstavitelné. Snad však tento myšlenkový experiment poslouží jako užitečná prevence, aby se nemyslitelné nakonec doopravdy nestalo.

George Soros
Autor, finančník, je předsedou představenstva společnosti Soros Fund Management a institutu Open Society (c) The Project Syndicate 2010