Jaromír Hurník: Když euro padá z piedestalu

Příznivci eura to dnes nemají lehké. Mnozí z nich si za to však do značné míry mohou sami. Ekonomická analýza šla totiž před jeho zavedením v mnoha případech stranou a přání se stávalo otcem myšlenky. Necháme-li totiž politiku stranou, pak debata o přistoupení k euru není ničím jiným než prastarou debatou o vhodnosti fixního, respektive plovoucího kurzu pro tu či onu zemi.

Výhodnost fixního kurzu by se pak měla hodnotit na základě poměru mezi různými druhy ekonomických šoků, kterým konkrétní ekonomika čelí. V principu jde o to, zda je více šoků nominálních, nebo reálných. Platí, že převládají-li šoky nominální, je fixní kurz výhodnější.

Věřím v jednu měnu

Stačí chvíli listovat dokumenty Evropské komise z počátku 90 let, aby se ukázalo, že o euru se takto nikdy nedebatovalo. Automaticky se předpokládalo, že nominální šoky jasně dominují a fixní kurz bude vždy výhodnější. Pro některé vstupující země to pravděpodobně opravdu platilo. Ale právě jen pro některé.

Jenže se k tomu přibalila ještě víra v dlouhodobé pozitivní efekty pro všechny zúčastněné - a euro se rychle ocitlo na piedestalu nedotknutelnosti. Dokumenty Evropské komise se jen hemží konkrétními čísly o dlouhodobém zvýšení úrovně HDP díky snížení transakčních nákladů, snížení rizikové prémie a odstranění kurzových pohybů. Dnes však již existuje řada seriózních vědeckých prací, které ukazují, že tento efekt se prozatím nedostavil.

Dobrou zprávou je, že pokud odhlédneme od ambicí zvýšit dlouhodobý růst ekonomik a vrátíme se v debatě o euru na počátek, nebude to samo o sobě vůbec špatné. Ekonomie zná různé metody, jak jednotlivé šoky na minulých datech odhadovat a také jak hodnotit jejich dopad na makroekonomickou stabilitu v podobě pohybů inflace, spotřeby a produktu. Každá země si tak může zkusit vyhodnotit, jak na tom vlastně je.

Malý krok pro člověka...

Má-li člověk štěstí, že žije v zemi, kde centrální banka provádí rozumnou měnovou politiku, měla by se velikost nominálních šoků, kterým obyvatelstvo čelí, snížit. Tedy, ne že by neexistovaly, ale mělo bych jich být určitě méně než jinde. Stále však může platit, že jich je více než těch reálných a proto může být výhodné euro přijmout.

Když se však na konkrétním příkladu české ekonomiky pokusíme nominální a reálné šoky odhadnout a spočítat jejich dopad na makroekonomickou stabilitu, ukáže se, že to s výhodností eura v případě české ekonomiky není nijak žhavé. Netvrdím, že pohyby kurzu neškodí například exportérům, ale ekonomiku nelze vnímat pohledem jedné - byť v českých podmínkách významné - skupiny. Makroekonomická analýza se musí soustředit na ekonomiku jako celek a tady se s využitím dat za posledních zhruba 12 let dá ukázat, že plovoucí kurz je pro stabilitu inflace, spotřeby a produktu výhodnější.

Tento výsledek může být pro mnohé intuitivně těžko přijatelný, ale intuice sama nemusí vždy vést ke správným závěrům. Občas není špatné zkusit se podívat i na nějaká ta data. Koneckonců, i kdyby to bylo naopak, a má tvrzení nebyla úplně správná, už jen fakt, že se debata o euru posunuje tam kam patří, je ve srovnání s předchozími deseti lety obrovským posunem.

Jaromír Hurník
Autor pracuje pro Mezinárodní měnový fond a přednáší na pražské VŠE

Stačí zalistovat dokumenty Evropské komise, aby se ukázalo, že o euru se ekonomická debata nikdy nevedla.