Přízraky hlubin

Je to, jako kdyby na vás útočila vývěva," popisuje střet člověka s velkou chobotnicí romanopisec Victor Hugo v knize Dělníci moře. "Zápasíte s prázdnotou, která se pohybuje... Zvíře na vás spočívá tisícerými ohavnými ústy, netvor se spojuje s člověkem, člověk splývá s netvorem. Ztrácíte se v tomto přízraku. Tygr vás může jen pohltit, chobotnice - strašná představa - vás vstřebává. Táhne vás k sobě a do sebe a vy, spoutáni, přilepeni, bezmocní, cítíte, jak jste zvolna vyprazdňováni do toho příšerného pytle, který je tělem netvora. Být zaživa sežrán je hrozné, ale být zaživa vypit - něco tak strašlivého nelze vůbec slovy vylíčit."

Staré mýty o hlavonožcích útočících na lidi jsou působivé a podání mistra pera, jakým Victor Hugo byl, jim ještě dodá na síle. Moderní vědci ale na lidožravé chobotnice dlouho nevěřili. Známý oceánograf Jacques-Yves Cousteau ve své knize Svět ticha ironicky poznamenal, že zmínka o vypití zaživa možná souvisela se stavem Victora Huga při psaní románu, rozhodně však ne s realitou. Při svých ponorech v nehlubokých pobřežních vodách Cousteau potkával jiné chobotnice - přátelské tvory, kteří se problémům s lidmi zásadně vyhýbají.

Jenže není hlavonožec jako hlavonožec. A nejen proto, že mezi těmito příbuznými našich zahradních slimáků dorůstají mimořádných velikostí příslušníci hned dvou skupin: osmiramenných chobotnic a desetiramenných krakatic (kalmarů). V hlubinách otevřeného oceánu zřejmě žijí hlavonožci, kteří se svým pobřežním sestřenicím nepodobají o nic méně než šavlozubý tygr domácí kočce. Dnes se odhaduje, že v oceánech žije několik tisíc druhů hlavonožců, o mnoha z nich však vědci dosud nevědí skoro nic.

Dělem proti chobotnici

Zápas statečného potápěče s obří příšerou byl svého času oblíbeným námětem hollywoodských filmů - a tak podobné příběhy nikdo nebral vážně. Přitom realita byla ještě děsivější než představy scenáristů. Tak například v květnu 1874 napadla v Bengálském zálivu gigantická chobotnice rybářský škuner Pearl o výtlaku 150 tun. Vyšplhala se na palubu, zlomila stěžně a nakonec loď potopila, aniž by jí vadily pokusy posádky bránit se puškami, sekerami a noži. Ze sedmi mužů na palubě při boji dva zahynuli, ostatní zachránila jiná loď plující kolem. Tragédii popsalo hned několik svědků, přesto je tato historka dodnes často považována za výmysl.

Podobně dopadla i posádka francouzské válečné korvety Alecton. Parní loď plula 30. listopadu 1861 severovýchodně od kanárského ostrova Tenerife, když hlídka spatřila velký předmět ležící na hladině. Zpočátku se domnívala, že jde o potápějící se zbytky lodního vraku, pak ale námořníci zjistili, že jde o obrovský exemplář hlavonožce, který byl zřejmě poraněný, protože nekladl odpor ani se nepokoušel uniknout.

Námořníci se ho rozhodli ulovit. Střely z pušek však jeho měkkým masem procházely, aniž by způsobily větší zranění, a harpuny se naopak vytrhávaly. Kapitán Bouyer dokonce nechal na tvora střílet z palubních děl, i to se ale minulo s větším účinkem.

Nakonec se námořníkům podařilo na slizké tělo navléknout smyčku lana. Při pokusu vytáhnout tvora na palubu se ale odtrhla ploutev, kterou mají tito hlavonožci na konci těla, a obrovský živočich zmizel v hlubinách.

Důkazy vědeckého kacíře

Akademikové dlouho věřili v dogma, podle nějž živočich bez pevné kostry nemůže dorůst větších rozměrů. Když francouzský biolog Pierre Denys de Montfort posbíral v 19. století důkazy o existenci hned několika druhů gigantických hlavonožců, vykoledoval si od kolegů opovržení. Jeho několikasvazkové dílo o měkkýších bylo ignorováno a autor odvážné hypotézy zemřel v bídě.

Ani příběhy škuneru Pearl a korvety Alecton na odmítání existence obřích hlavonožců nic nezměnily. A to navzdory skutečnosti, že velrybáři nacházeli zbytky obrovských hlavonožců v trávicím traktu vorvaňů docela běžně. Na kůži těchto dravých kytovců byly také četné jizvy po přísavkách chapadel krakatic. Z některých šel mráz po zádech, měly totiž až několik desítek centimetrů. Tvor, který je zanechal, musel být dlouhý desítky metrů.

V sedmdesátých letech 19. století vyplavilo moře větší množství obrovských kalmarů na břeh Newfoundlandu. Největší exemplář, nalezený na pláži při odlivu v listopadu 1878, byl údajně dlouhý 17 metrů, samotné tělo měřilo něco přes šest metrů. Ani on se ale nezachoval - rybáři jím nakrmili své psy...

Potvrzená legenda

Nálezy na newfoundlandských plážích už nešlo ignorovat ani v akademických kruzích. Tehdy konečně početnou rodinu hlavonožců obohatil nový rod krakatic, který dostal jméno Architeuthis. Dnes už je známo několik druhů tohoto rodu, k největším patří krakatice obrovská, Architeuthis dux, dorůstající přes 18 metrů. Stále však není jisté, jestli v mořích neexistují exempláře ještě větší. Přinejmenším jizvy na tělech vorvaňů by tomu nasvědčovaly.

Zlom ve výzkumu obřích hlavonožců přinesl rok 2006. Tehdy se japonským vědcům podařilo po dvouletém úsilí pořídit snímky krakatice obrovské přímo v jejím přirozeném prostředí. Použili k tomu hlubinné kamery připevněné poblíž návnady, kterou byl jiný hlavonožec.

Největší část těla obřích kalmarů rodu Architeuthis tvoří dvě dlouhá chapadla sloužící k prvnímu zachycení kořisti. Jejich tělo, vybavené obříma očima, je však poměrně subtilní. Hmotností je proto překonává rod Mesonychoteuthis, popsaný poprvé roku 1925 podle nálezů v žaludcích kytovců. Má sice kratší chapadla, ale zavalitější tělo. Zatím největší jedinec druhu Mesonychoteuthis hamiltoni, ulovený roku 2007 u pobřeží Nového Zélandu, vážil přibližně půl tuny a byl dlouhý deset metrů.

Obří desetiramenné krakatice se tedy z říše legend nakonec přece jen přestěhovaly na stránky vědeckých knih. Otevřený ale zatím zůstává příběh gigantických osmiramenných chobotnic. V jejich existenci věřil už Pierre de Montfort. Také tvorové z výpovědí posádek lodí Pearl a Alecton se víc podobají chobotnicím než krakaticím. Ale nejen to: roku 1896 našli obyvatelé floridského města St. Augustine zbytky chobotnice dlouhé sedm metrů a vážící sedm tun! Roku 1941 napadla obří chobotnice v centrálním Atlantiku vor potopené lodi Britannia. Jednoho muže odvlekla, druhému zanechala na těle stopy přísavek o průměru tří centimetrů.

Fascinující inteligence

Velké chobotnice jsou sice možná menší než obří krakatice, jejich hmotnost a mohutnost svalů z nich ale dělá nebezpečnějšího soupeře. Respekt ale budí ještě něco: mimořádná inteligence hlavonožců. Umějí si hrát, dokážou se učit, komunikují navzájem, poradí si se složitými úkoly, dokonce možná lépe než mnoho savců. V akváriu novozélandského města Napier se chobotnice naučila odšroubovávat zátky lahví.

Při pokusech, v nichž chobotnice musely řešit složité úlohy, se prokázalo, že mají - podobně jako lidé - dva typy paměti: krátkodobou a dlouhodobou. Díky tomu například dokážou rozlišovat mezi různými geo­metrickými tvary.

Podle mnoha pozorování si chobotnice poradí i s nečekaně složitými problémy. Rakouský etolog Hans Fricke například popisuje hlavonožce, který dokázal manipulovat s průhlednými přepážkami oddělujícími jednotlivé části akvária.

Mnozí hlavonožci si také hrají. V mořských akváriích například vypouštějí různé předměty do proudu vody z filtrů a pak je zase chytají. Někteří vědci tvrdí, že se chobotnice učí rychleji než pes.

K nejzajímavějším projevům inteligence hlavonožců patří stavby, které budují na mořském dně. Některé slouží jako úkryty, smysl jiných je ale neznámý: ohradí si například kus mořského dna - jakoby pro zábavu. Do doupat si také z jakési estetické záliby nosí kusy barevných sklíček, staré žárovky a další lesklé odpadky. Nejpodivnější je právě složitost a mnohotvárnost tohoto chování, to se totiž v mnoha ohledech liší od instinktivního budování stále stejných staveb, jako je tomu u jiných živočichů.

Foto archiv autora: Souboj lodi Alecton s obřím hlavonožcem na ilustraci z knihy Sea Monster Unmasked z roku 1884. Model obři krakatice v přírodopisném muzeu Santa Cruz De Tenerife.