Jak poznáte svého kouče

Dlouho jsem si z koučů dělala legraci. Při takovém sezení jsem se cítila jako nezbeda ve zpovědnici. "Co mám říct tomu panu faráři? Vybalím, že ta koťata v kočárku jsem vozit neměla? To, co jsme si ukazovali s Otíkem, mu stejně neřeknu, to je mezi námi." Stejný pocit jsem měla ze schůzky se zahraničním koučem: "Jak já to jen přežiju?!" Výmluvný chlapík mě krmil obecnými bláboly a já měla chuť koučovat jeho. Další odbornice měla skvělou image a "dialog" s ní probíhal asi takto: "Buďte zticha, já vám to vysvětlím!" Rychle jsem zdrhla. Nakonec jsem vsadila na Štěpánku Čápovou, dámu v letech. Říkala jsem si, je jí tolik, že nemusí lhát. Než otevřela pusu, prohnala mě psychodiagnostikou trvající pět hodin. Při řešení konstrukčních, matematických úloh, rozhodování na základě neúplných informací či vyplňování baterie osobnostních testů jsem se zapotila. Teprve nad výsledky začal koučink. Dostávala jsem takové otázky, že jsem odpověď hledala i hodinu. Ale výsledek stál za to. Dobraly jsme se toho, jakým směrem se může ubírat má kariéra v horizontu dalších dvaceti let. Doslova mě to ohromilo. "Mami, nebereš drogy?" ptal se starostlivě můj šestnáctiletý syn. "Víš, ty tak záříš." "Našla jsem skutečného kouče." Nechápal to, ale ulevilo se mu.