Jiří Leschtina: Slyšme mlýnský kámen...

Těm přízrakům křivd nelze utéct. Přežívají ve vesnicích, jimiž se prohnala kolektivizace. Ze starých statků dýchají násilně zadušené osudy kdysi hrdých sedláků. Zdi mluví o jejich celoživotním utrpení a ponížení, kdy poražení i vítězové museli dál žít na malém prostoru vedle sebe. Čeho se ale dočkali ti ukřivdění, když vítězové se po čtyřiceti letech stali poraženými?

V komunismu vystudovaní právníci vytasili analýzy, že komunistické loupeže majetků sedláků, jejich zavírání a vystěhovávání nelze uznat za genocidu. Neboť ta se v padesátých letech vztahovala jen na vyhlazení etnických či náboženských skupin.

Jako by sami komunisté nemluvili o hromadné kolektivizaci. Jako by nehlásali nutnost zlikvidovat třídu venkovských boháčů a vymýtit vliv "reakčních živlů".

Také se donekonečna debatovalo o tom, že zločiny, kterých se komunisté dopustili při perzekuci kulaků, jsou promlčené. A navíc podléhají Novotného amnestii.

Čím ale jiným byla likvidace svobodného sedláckého stavu než zločinem proti lidskosti? A ten podle mezinárodního práva nelze nikdy promlčet. A amnestie? Ta přece měla v uvolněnějším šedesátém roce především dostat na svobodu politické vězně. A ne primárně chránit zločince, kteří je pronásledovali.

Mlýnské kameny se ale přece jen otáčejí. Letos byl za účast v akci Kulak odsouzen první z komunistických funkcionářů. A v druhém případě je naděje, že Nejvyšší soud zvrátí verdikt o promlčení.

Ten první se hájil, že byl jen pěšákem. Soud ale řekl, že na straně moci, která válčila proti vlastním občanům, nebylo pěšáků. Pro zlomek dosud žijících sedláků je to zoufale opožděný záblesk pozemské spravedlnosti. V tu boží hodně z nich asi věřit nepřestalo.