Umění pavilonu

Už od devadesátých let minulého století se sice hovoří o úpadku a postupném zániku mamutích světových výstav, které v souvislosti s nástupem globálních komunikačních technologií ztratily svůj původní smysl, jenže EXPO v Šanghaji dokazuje, že tomu tak není. Alespoň zatím. Do Číny se sjela světová architektonická špička, která do konce října představuje obrovský talent a tvořivost.

Výstavní pavilon je svébytná disciplína, kterou každý architekt neumí. Většinou je to především obálka na samotnou expozici, ale pokud chce mít úspěch, musí mít zajímavou, pokud možno nadčasovou a experimentální formu. Ideální je, když se povede skloubit expozici s pavilonem tak, že tvoří jednotné dílo působící soudržně zvnějšku i zvnitřku. Při hodnocení se sleduje prvotně výtvarné pojetí, ale také objevnost konstrukčního řešení, volba materiálů či schopnost smysluplně využívat nejsoučasnější technologie.

Bezesporu nejvýraznější stavbou výstavní Šanghaje se stal pavilon Velké Británie. Je nejefektnější i nejvýtvarnější. Silně obsazenou soutěž na jeho výstavbu vyhrál teprve čtyřicetiletý architekt Thomas Heatherwick, který předčil - mimo jiné autory - také předem velmi favorizovanou Zahu Hadid. Heatherwick přišel s návrhem budovy organické formy, která se podobá pampelišce nebo mořskému ježkovi. Její fasáda je tvořena šedesáti tisícovkami akrylátových, sedm a půl metrů dlouhých tyčí, které umí jemně se vlnit ve větru a v noci vydávat magické světlo.

Není to ale jenom estetická hra; architekt, který měl zatím zkušenosti jenom s designem a menšími stavbami, vytvořil "katedrálu semen". Na konci tyčí, pokračujících z exteriéru také do nitra pavilonu, jsou ukryta semena rostlin nacházejících se na území Velké Británie. Ta se představuje jako země s nekonečným množstvím zahrad, parků a zeleně, která se po staletích kultivace společnosti i přírody stala přirozenou součástí většiny tamních měst.

Není bez zajímavosti, že Brit Norman Foster - největší postava současné světové architektury - se nepodílel na podobě pavilonu své země, ale v Šanghaji působil ve službách Spojených arabských emirátů. Foster potvrdil, že je mistr oslnivě velkých forem. Jeho projekt symbolizuje pouštní krajinu a zlatě zářící stavba s fasádou z nerezové oceli se má proto podobat dvojici splývajících, dvacet metrů vysokých písečných dun. Výjimečná architektura se od většiny staveb EXPO odlišuje také tím, že nezanikne s koncem světové výstavy: byla vymyšlena jako mřížová struktura poskládaná z plochých trojúhelníkových panelů tak, aby šla zase snadno rozložit a převézt jinam. Ještě letos by měla být znovu postavena v Abú Dhabi. Mimochodem, před padesáti lety se podobně transportoval a opětně smontoval na pražském Výstavišti úspěšný pavilon z Bruselu 1958.

Zhmotněná hudba

Špičkovou architekturu přinesli do Šanghaje také Rakušané a Němci. Pavilon našich jižních sousedů dostal nádhernou abstraktní formu, která byla inspirovaná hudbou. Jeden z jeho spoluautorů Arkan Zeytinoglu uvedl, že "zvenčí může připomínat ucho, zevnitř rezonuje jako skříň houslí". Nechal jej pokrýt několika miliony porcelánových dlaždic šestiúhelníkového tvaru, jejichž barva se pozvolna mění, přechází od bílé až po celou škálu odstínů červené. Odvážná futuristická kreace by určitě nadchla Jana Kaplického, který podobné měkké formy obdivoval. Německý pavilon pocházející z dílny architektonické kanceláře Schmidhuber+Kaindl je v přímém protikladu. Jeho čtyři expresivní, neklidné části navozují pocit, jako by hledaly vzájemnou rovnováhu.

Štastná ulice

Motto letošní světové výstavy je "Lepší město, lepší život" a s obvyklou nápaditostí a přímočarostí jej představuje Nizozemsko. Svým velmi hravým pojetím jeho pavilon zřejmě nemá v dějinách EXPO obdoby. Architekt John Kormeling si vymyslel Happy Street, šťastnou ulici, na kterou poskládal celkem šestadvacet domů různých tvarů, proporcí a stylů: každý z nich je přitom samostatný pavilonek. Je to hodně divoké, ale pro Nizozemce, kteří dokáží jako málokdo pracovat se stísněnými prostorami, je vlastně taková mnohovsrtevnatá a členitá podívaná příznačná. Ulice má čtyři sta metrů, tvar osmičky - tedy čínského šťastného čísla - a pomocí soustavy pilířů je vyzvednuta nad úroveň okolního terénu. Z dálky se tedy zdá, že jde o nepravděpodobnou horskou dráhu, na níž se zastavila bizarní vozítka nápadně se podobající domům.

Podobně městský charakter, i když výrazně klidnější, získal pavilon Dánska, který projektoval tým renomovaného architekta Bjarke Ingelse. Tvoří jej bělostná ocelová konstrukce navržená do tvaru dvojité spirály, která slouží jak pro pěší, tak pro cyklisty, kteří si ji můžou na místě vyzkoušet. Dánové propagují ekologickou dopravu, která v jejich podmínkách není alternativním, nýbrž zásadním způsobem pohybu. Přímo v areálu pavilonu se dá vypůjčit nějaké ze tří stovek elegantních kol, na němž návštěvník může podniknout zajímavý výlet - až do dvanáctimetrové výšky a pak se zase spustit po dvou zatáčkách dolů: přímo uprostřed je bazén napuštěný vodou z kodaňského přístavu. Jednoduché a čisté, ale přitom velmi přirozené, jak to známe například z dánského designu, který se dotýká podstaty věcí. Vzniklo příjemné místo, které tvarově dobře doplňuje blízký finský pavilon navržený architektem Teemu Kurkelou. Připomíná jakýsi obří kotel, vynořující se pozvolna z vodní hladiny jako umělý ostrov.

Evropa na obří výstavě sice dominuje, ale o pozornost si říkají svou architekturou také pavilony Japonska, Mexika, Austrálie, Saúdské Arábie nebo domácí Číny. Škoda, že Česká republika nevyužila příležitosti představit se na EXPO původní stavbou. Stejně jako na předchozí světové výstavě v Aiči (2005) si jenom upravila fasádu hotové haly, kterou si pronajala, aby do ní mohla umístit svou expozici. Kvalitních architektů, kteří by dovedli navrhnout přitažlivý pavilon, by se u nás našlo přinejmenším deset.

Co přežilo

Ve vývoji architektury sehrály světové výstavy nejednou podstatnou roli, a to už od vůbec první takové přehlídky, která se konala v roce 1851 v Londýně. Dodnes se hovoří o Křišťálovém paláci architekta Paxtona - sto padesát metrů dlouhé stavbě, na níž byla uplatněna jen litinová konstrukce a skleněné výplně, takže vlastně šlo o obrovský skleník. V roce 1936 podlehl nenávratně plamenům, ale zachovaly se jeho fotografie, které dokazují, že to na svou dobu bylo smělé inženýrské dílo. To samé platí, ale ještě umocněno na druhou, o Eiffelově věži postavené v Paříži 1889, jednak jako oslava stého výročí vzniku republiky, ale především jako dílo, jež mělo na světové výstavě ukázat sílu a odvahu moderní Francie. Nic neztrácí ze své vznešenosti, je to nezpochybnitelný symbol Paříže. A tak bychom mohli ve výčtu pokračovat přes legendární bruselské Atomium (1958), obrovskou kupoli Richarda Buckminstera Fullera v Montrealu (1967) až po Zumthorův konceptuální pavilon na EXPO v Hannoveru (2000), který místo nákladné architektury jenom úhledně složil dřevo.

Jaké stavby se k nim přiřadí ze šanghajské výstavy? Pokud bych měl vsadit na jedinou, rozhodoval bych se mezi britským a rakouským pavilonem. Přesnou odpověď dá - jako vždycky - jenom budoucnost. Jisté je, že příští EXPO se odehraje za pět let v italském Miláně, což znamená, že se po patnácti letech opět vrátí do Evropy.

Zásadní stavby světových výstav

1851 Londýn, Crystal Palace od architekta Josepha Paxtona

1889 Paříž, Eiffelova věž od architekta Gustava Eiffela

1958 Brusel, pavilon firmy Philips od architekta Le Corbusiera; Atomium od architekta André Waterkeyna; restaurace československého pavilonu od architektů Františka Cubra, Josefa Hrubého a Zdeňka Pokorného

1967 Montreal, pavilon Spojených států od architekta Richarda Buckminstera Fullera

1970 Ósaka, Festival Plaza od japonského architekta Kenza Tangeho

1992 Sevilla, Japonský pavilon od architekta Tadaa Anda

2000 Hannover, Švýcarský pavilon od architekta Petera Zumthora; Nizozemský pavilon od ateliéru MVRDV

EXPO versus Bienále

Vytvořit pavilon na světovou výstavu bývá prestižním úkolem, o který se ucházejí v soutěžích nejlepší autoři, protože architekt se stává reprezentantem země na nejširším světovém fóru. Zatímco na bienále architektury v Benátkách (koná se každé dva roky od 1975) se většinou představují nápady, ideje, koncepty či manifesty, na výstavě EXPO, která se pořádá nepravidelně, se jednotlivé země prezentují konkrétními stavbami. V tom je zásadní rozdíl. Ačkoliv pro budoucnost architektury nebo urbanismus jsou možná podstatnější benátské vize, světové výstavy jsou přitažlivé zase svou reálností, protože to, co se nakreslí a vymyslí, se také musí co možná nejrychleji postavit.

Foto Jan Pohribný: Velkou Británii reprezentuje pavilon navržený čtyřicetiletým architektem Thomasem Heatherwickem. Až se na šanghajské EXPO bude jednou vzpomínat, většině lidí se vybaví právě tento neobyčejně působivý objekt. Norman Foster, nejslavnější architekt současnosti, se v posledních letech soustředí na spolupráci s bohatými klienty z arabských emirátů. Na EXPO jim vymyslel pavilon inspirovaný dvojitou písečnou dunou. Až výstava skončí, bude rozložen a převezen do Abú Dabí, kde ještě letos začne svou novou existenci. Nizozemsko svou architekturou patří pokaždé ke špičce mezi účastníky světových výstav. Tentokrát tým kolem Johna Kormelinga přišel s projektem Happy Street, který připomíná bizarní horskou dráhu. Šťastná ulice je dlouhá čtyři sta metrů a nad úrovní terénu ji vyzdvihuje soustava pilířů. Tvarově čisté pavilóny Dánska a Finska spolu vytvářejí působivou kompozici. Dánský pavilon navrhl Bjarke Ingels, hvězda současné architektury, finský Teemu Kurkela, který se jí může stát. Pavilon Tchaj-wanu projektoval architekt C. Y. Lee, který se proslavil návrhem donedávna nejvyššího mrakodrapu světa v Tchaj-pej. Na EXPO nezůstal pověsti nadaného autora, který spojuje tradiční a moderní způsob stavění budov, nic dlužen. Tématem pavilonu jsou: hora, voda, srdce a lucerna, přičemž posledně jmenový "element" - lucerna - se stává jeho dobře viditelným srdcem. Němci EXPO - podobně jako fotbalové mistrovství světa - nepodcenili. Jejich expresivní, jakoby neklidný pavilon patří v Šanghaji do první desítky. Atomium (Brusel 1958).