V rubrice DOPISY A E-MAILY uveřejňujeme reakce, které vyjadřují názor čtenářů. Adresa: dopisy.hn@economia.cz.
"Nemilosrdná kritika" České filharmonie
Muzikolog Petr Kadlec se ve svém dopise "Jak měřit Českou filharmonii" (HN, 7. července) snaží dokázat, že ČF nepatří mezi světové orchestry a nehraje dostatečně dobře. Zmiňuje přitom některé "skutečnosti" z vnitřního provozu ČF, o kterých nemají ani hudebníci včetně Umělecké rady tušení. Kteří dirigenti na základě zkušenosti s ČF přestali do Prahy jezdit?!
Jako člen Umělecké rady, která s dirigenty bývá v pracovním - často i osobním - vztahu, mám jistý přehled. To, jak se oni vyjadřují o orchestru s názory pana Kadlece příliš nesouzní. Ne že by neměli kritické připomínky (ty nás pochopitelně zajímají nejvíc), ale hlavně - sami projevují zájem o další spolupráci. Například za necelé dva měsíce bude Česká filharmonie opět koncertovat s J. E. Gardinerem, tentokrát na BBC PROMS v Londýně. Je to náhoda?
Jak pan Kadlec zjistil, že se "někteří hráči na koncerty nepřipravují?" Zúčastňuje se snad zkoušek? A kde slyšel vychloubat se hudebníky svou světovostí? Mezi hráči je řada profesorů, vítězů mezinárodních soutěží a hlavně lidí, kteří mají k orchestru osobní vztah. Sebekritičností a nekonečným hledáním umělecké dokonalosti se hudebníci zabývají každý den a vědí lépe než kdokoli jiný, na čem je třeba pracovat.
Konstruktivní a dobře míněná kritika zvenčí je užitečná. Ovšem takzvaná "důkladná a nemilosrdná kritičnost" pana Kadlece, která podle něho pomáhá, má užitek nevalný. Skutečným přínosem by byla rada, kde vzít dostatek finančních prostředků na ony světové dirigenty, kteří k ČF jezdí "jen výjimečně", nebo jak to udělat, aby hudebníci nemuseli mít ještě další různá zaměstnání, k zajištění obživy svých rodin. Kde vzít peníze na odpovídajícího šéfdirigenta, nebo jak zařídit, aby se na konkursy hlásili špičkoví hudebníci z celé Evropy, a to ve tříciferných počtech, jak je to běžné v Berlíně, Vídni apod.
Pokud by v rámci své "důkladné kritiky" chtěl pan Kadlec snad argumentovat nedostatečnou prestiží České filharmonie, pak by bylo nutné připomenout, že její členové dělají svou profesi ze svého přesvědčení, z úcty ke jménu orchestru a snad i ze sentimentality. Ovšem za plat, jehož výši se stydí prozrazovat. Vyjádřený v eurech (při vypsání mezinárodního konkursu) je obzvlášť komický.
Jak udržovat dlouhodobě nadprůměrnou (světovou) kvalitu za podprůměrných podmínek? Místo této otázky pokládá pan Kadlec jinou, sugestivní - "čím to, že hudební kritici (například on sám), kteří jezdí do Vídně či Berlína, Českou filharmonii nechválí?" A zmiňuje-li se o odvaze porovnávat, tedy porovnávejme, ale všechno, co s kvalitou a prestiží souvisí. Jinak zpochybňování pilnosti České filharmonie, poučování, že bez tvrdé práce to nepůjde nebo podsouvání údajných nabubřelých výroků není "nemilosrdnou kritičností", ale jenom prostou neomaleností.
Jaroslav Pondělíček,
člen Umělecké rady ČF
