Když se kozy prskají
Kačenka na jaře nadojí dobrých šest litrů, Starej Honza se dožil devíti let a vážil přes sto kilo a Jeníček už měl dávno skončit pod kudlou, ale řezník se mu zázračně vyhýbá už několik roků. I když manželé Dvořákovi z Horního Podluží v Lužických horách vlastní stádo koz o třiceti kusech, každé zvíře mají pojmenované a pamatují si o něm první poslední.
"Ke kozám člověk musí mít vztah. Koza je trochu jako pes. Ochočit se koneckonců taky dá," říká Alena Dvořáková, zatímco drbe statného kozla Jeníčka. "Na něm můžou malé děti klidně i jezdit," dodává. Jeníček, stejně jako ostatní kozy shromážděné kolem nás, natahuje hlavu k větvím stromu, které se sklání k plotu. "Jsou mlsné. Na trávu, to je neužije. Radši takhle okusují stromky a keře, chutnají jim víc," směje se paní Dvořáková a přitahuje kozám větev, aby líp...
Článek patří do placené části serveru.
Chcete si přečíst celý článek?
Předplaťte si HN
Předplaťte si HN,
ať už
na papíře nebo
elektronicky, a získejte
přístup k aktuálnímu vydání i archivním článkům.
Mohlo by vás zajímat (zdarma)
