Zloděj i génius balkánské dechovky

Morous, postrach novinářů, dočetla jsem se v mnoha článcích a před rozhovorem lehce znejistěla. Nakonec se ale ukázalo, že asi zpovídám úplně jiného Bregoviče. Ne, vlastně si vůbec neumím představit, že by někdy mohl být morous. Když jsme se minulé úterý odpoledne sešli v pražské restauraci Luka Lu k rozhovoru, měl za sebou poměrně dlouhý den - tisková konference, zvuková zkouška a komornější zkoušení s Karlem Gottem, který se chystal na jeho večerním koncertě vystoupit jako host. Vypadal unaveně, ale během rozhovoru ožil. Odpovídal ochotně, místy zamyšleně, místy zaníceně, každopádně tak, jako by každou z těch věcí říkal poprvé. A usmívat se nepřestal, ani když jsem si kriticky rýpla do jeho hudby.

Žije už dlouhá léta v Paříži, a tak se v něm snoubí balkánský temperament s francouzskou noblesou. Na tiskové konferenci mnozí obdivovali jeho nápadné boty barvy modré metalízy. Koncertuje zásadně v bílém obleku. Působí dojmem člověka, který si umí užívat život, ale občas jako by byl pořád tím přemýšlivým studentem filozofie, kterou absolvoval, než se stal rockovou hvězdou. O otázkách přemýšlí, rád odpovídá v metaforách. A jeho reakce jsou mnohdy tak překvapivé, až ho podezřívám, že si ze mě dělá legraci. To když vypráví, že si v životě nejvíc váží toho, že byl v devadesátých letech zvolen prezidentem boxerského klubu Železničjar Sarajevo. Anebo když přesvědčuje, že kladný vztah k Česku v něm vypěstovaly české striptérky.

Dík Ericovi

Goran Bregovič se narodil v roce 1950 v Sarajevu srbské matce a chorvatskému otci, vojákovi z povolání. Po rozvodu rodičů vyrůstal jen s maminkou. A neměla to s ním lehké. Z hudební školy, kam chodil na housle, ho vyloučili pro lenost. Studia výtvarného umění zanechal sám a nakonec vystudoval dopravní průmyslovku. Na každé škole zakládal kapelu a v sedmnácti letech si začal vydělávat jako muzikant ve striptýzových barech. Koncem šedesátých let odjel za stejným účelem do Itálie. A právě tam prý došlo k zásadnímu životnímu zlomu. Mohl za něj Eric Clapton. "Hraní po striptýzových barech je fajn - slušné peníze, všude kolem pěkné holky. Jenže pak jsem někde zaslechl Claptona s kapelou Cream a uvědomil jsem si, jak může být hudba svobodná. Tak jsme začali hrát také tak. To se ale do striptýzového baru moc nehodilo, a tak nás po pár dnech vyhodili. Nebýt Claptona, možná bych byl barovým muzikantem dodnes."

Osud si to ale pojistil a nebyl to jen Clapton, kdo vyhnal mladého Gorana z italských začouzených lokálů. "Zapletl jsem se s drogami a nějak se to dozvěděla moje máma. Přijela si pro mě do Neapole, odvezla mě domů a musel jsem jí slíbit, že než dostuduju vysokou školu, na kytaru ani nesáhnu." Potom to pár let vypadalo, že z Gorana bude opravdu filozof nebo sociolog, v posledním ročníku univerzity už šel dokonce učit. Jenže pak jeho kapela Bijelo Dugme (Bílý knoflík) vydala první desku a téměř přes noc se z ní stalo nejslavnější rockové uskupení Jugoslávie. A z vlasatého kytaristy Gorana Bregoviče idol dívčích srdcí. "Bylo to skutečně období sex, drogy a ­rock'n'roll," připouští dnes. "Ale zároveň myslím, že to mělo mnohem větší význam než u kapel někde v Americe. Ne hudebně, byli jsme příliš okouzleni západní produkcí, než aby to mohlo mít nějakou speciální hodnotu. Ale spíš sociálně - náš zpěvák třeba přišel na koncert oblečený v bílé uniformě maršála Tita nebo v černém s červenou čepicí jako šéf koncentračního tábora. Prostě jsme si hráli, provokovali a lidi to měli rádi," vypráví. Éra Bílého knoflíku vydržela patnáct let. Koncem 80. let začal Gorana jednotvárný život rockové hvězdy unavovat, a tak si pořídil malý domek na ostrově v Jaderském moři a chvíli to vypadalo na rockový důchod.

Pink Floyd? Dědkové v teplákách

První filmovou hudbu složil ještě za největší slávy Bíleho knoflíku, v roce 1977. Zásadní však bylo o pár let později setkání s režisérem Emirem Kusturicou. Když začala okupace Sarajeva, Bregovič byl zrovna v Paříži a pracoval na hudbě pro Kusturicův Arizona Dream. "Můj otec i děda byli oba v armádě. Měl jsem tedy velké štěstí, že jsem v době, kdy válka začala, nebyl v Sarajevu." Kdyby byl, musel by narukovat. V exilu nakonec strávil celé čtyři roky, po které trvaly boje v jeho rodném městě. "Ocitl jsem se v situaci, kdy jsem musel začít znovu úplně od nuly. V té chvíli jsem začal chápat, proč tak obrovská část dějin umění patří umělcům v exilu. Z odstupu emigrace vidíte svou kulturu lépe a získáte v ni důvěru." Právě v emigraci se Bregovičovi povedl jeho dosavadní majstrštyk - hudba ke Kusturicově temné satiře o rozpadu Jugoslávie Underground. Z do té doby neznámé balkánské romské dechovky se okamžitě stal světový hudební fenomén a písně jako Mesečina nebo Kalashnikov dnes nemůžou chybět na žádném Bregovičově koncertě, ale ani na žádné rozjetější party.

Spolupráce s Kusturicou však po Under­groundu skončila. A až na drobné výjimky skončilo také Bregovičovo komponování pro film. Dobrých filmů je prý málo a prací na těch špatných nechce ztrácet čas. "Pořád dělám filmovou hudbu. Jediné, co tomu chybí, je ten film. Dělám hudbu k filmům, které mám ve své hlavě, a snad třeba i k filmům, které máte v hlavě vy," řekl k tomu na pražské tiskové konferenci. Koncem 90. let si postavil svůj početný Wedding and Funeral Band (Svatební a pohřební orchestr), jehož součástí je vedle nefalšované balkánské dechovky také pravoslavný mužský sbor, bulharské zpěvačky a smyčcová sekce z Polska. Bregovič v bílém obleku a s elektrickou kytarou usedá na koncertech do popředí, řídí své muzikanty teatrálními gesty, ale také si podupává a tančí. "Mám kolem sebe talentované lidi, moc se nepředřu. Popíjím a bavím se," říká o svých vystoupeních.

Po kariéře rockové hvězdy se mu prý nestýská ani v nejmenším. "Zamlada jsem snil o životě věčné hvězdy, jako jsou třeba Pink Floyd. Pak jsem jednou něco točil u nich ve studiu a najednou vešel dovnitř starší chlápek v bílých teplákách, něco jak můj táta. Byl to jeden z členů kapely. No vida, říkal jsem si, vždyť to jsou normální lidi, jen je kolem nich zbytečná hysterie. Jsem spokojený s tím, jak to je teď - mám samozřejmě fanoušky a fanynky, ale už nepotřebují mít můj plakát na zdi a nemusím pro ně hrát toho dobře vypadajícího kytaristu jako zamlada," pochvaluje si.

Osm hodin inspirace denně

Náš rozhovor přerušuje Karel Gott, který se doteď chystal s Bregovičovými muzikanty na večer. "Vy budete večer v bílém, viďte," obrací se na Gorana. "Yes. And you?" zajímá se Bregovič. "Já právě nevím. V černém asi ne, možná nějaká kombinace - černé kalhoty, bílé sako..," plánuje Karel. Loučí se, odchází a večer vysekne se Svatebním a pohřebním orchestrem písně Mistrál a Má první láska se dnes vdává.

Bregovičovy koncerty v Česku jsou už téměř tradičně spojeny s unikátním zážitkem. Loni roztančil se svou kapelou padesátitisícový dav na Staroměstském náměstí, letos kvůli němu vyrostlo pódium na Vltavě. Z přilehlých břehů a mostů, ale také z lodí a lodiček si jeho hudbu opět užívaly desetitisíce lidí. Dokázal už také vyprodat Lucernu a ve strohých prostorách velkého sálu pražského Kongresového centra rozpoutat divoký balkánský mejdan. Zdá se, že Praha ho miluje. A on ji. Vztah k ní prý získal už v sedmnácti letech, díky striptérkám v sarajevském klubu, kde hrál na kytaru. Ty české byly prý nejkrásnější. Během studií utužil vztah četbou Hrabala a Škvoreckého, ale také básněmi Jiřího Šotoly - podle jedné z nich napsal dokonce píseň. V polovině devadesátých let pobýval v Praze pár měsíců během natáčení filmu Underground. "U nás byla v té době válka. V Praze jsem se setkal s mnoha našimi emigranty, a jestli je možné, aby byl někdo šťastný, když v jeho zemi zuří válka, tak oni tady šťastní byli. No a pak jsem sem v posledních letech přijel několikrát hrát a vždycky jsem cítil, že moje hudba je tady jako doma," vyprávěl na tiskové konferenci.

Sám odešel kvůli válce ve své zemi nejdřív do Spojených států a potom do Francie. V Paříži, kde žije jeho žena a dcery, ale moc nepobude. Ročně odehraje minimálně sto koncertů a navíc v Paříži nedokáže pracovat. "Za prací musím do Bělehradu. Tam mám studio, ale hlavně všechny spolupracovníky a asistenty. Tak jako nerad sám jím nebo spím, nerad sám také pracuju," říká. Takže si nemáme představovat Gorana Bregoviče, jak v bílém obleku a se sklenkou vína usedá k pianu a čeká na západ slunce a příchod inspirace? "To určitě ne. Mám rád osmihodinovou pracovní dobu. Být skladatelem prostě není nic výjimečného," přesvědčuje.

Zloděj a prezident

On sám ale vzhledem k úspěchům asi výjimečný bude. Jeho hudba byla několikrát nominovaná na filmové ceny, letos v dubnu ho britský hudební časopis Songlines vyhlásil nejlepším umělcem world music. Přesto má i dost kritiků. Vytýkají mu, že pouze vykrádá romskou hudbu. Když mu to řeknu, vůbec se neurazí, naopak, horlivě kýve a vypadá to skoro, jako by se té otázky už nemohl dočkat. "No jistě, že vykrádám. Neexistuje skladatel, který by nevycházel z tradice. Kundera může psát francouzsky, Salman Rushdie může psát anglicky, ale Dvořák nemůže komponovat zcela mimo českou tradici. Skladatel vždycky zůstane lokálním. Takže samozřejmě i v mé hudbě najdete stopy toho, odkud pocházím - romské hudby, svatebního klezmeru i muslimské, pravoslavné nebo katolické náboženské hudby."

Ptám se, co z úspěchů, kterých dosáhl, ho těší nejvíc. A odpověď mě znovu zaskočí. "Jednou mě pozvali, abych promluvil ke studentům na demonstraci proti Miloševičovi, a ptali se mě na to samé. Tak jsem o tom poprvé pořádně přemýšlel a zjistil jsem, že zřejmě tou největší věcí, kdy jsem byl na sebe opravdu pyšný, bylo, když mě před válkou zvolili prezidentem prvoligového boxerského klubu Željezničar Sarajevo," odpovídá a já se tomu směju. Ale on pokračuje: "To je svět, kde lidé stojí proti sobě, koukají si do očí a podle přísných pravidel zápasí. A mě si zvolí za svého prezidenta. Bylo tam mnoho balkánských šampionů, dokonce jeden evropský. Úlohou prezidenta klubu bylo se o ně starat - jeden třeba přišel o byt, druhý měl problém na univerzitě. Pak jsem řešil závažnou věc, kdy šampionovi v těžké váze matka zakázala boxovat. Tak jsem za ní šel a přesvědčoval ji. Prostě velmi zodpovědná úloha," vysvětluje úplně vážně.

Šťastný konec Carmen

Jeho poslední album se jmenuje Alkohol, první část s názvem Slivovice vyšla loni, letos bude následovat ještě Šampaňské. I když zrovna ťuká prázdným frťanem o stůl, na opilce přesto nevypadá. Koneckonců - sám o sobě často tvrdí, že pije jen při hraní (v podmínkách svého vystupování standardně uvádí jednu láhev ­Jacka Danielse). Proč tedy takové názvy? "Tam, odkud já jsem, je odjakživa muzika hlavně k popíjení. My nemáme klasickou hudbu, nemáme Dvořáka nebo Janáčka, u nás se prostě vždycky hrálo jen pro zábavu a k pití," vysvětluje. Ale vzápětí zvážní a přidá ještě jeden důvod: "Pocházím z rodiny, kterou zničil alkohol. Táta byl armádní plukovník, hodně pil, a máma ho opustila. To pro něj byla rána, takže šel na léčení a přestal. Potom se znovu oženil a jeho žena mi po letech vyprávěla, že jednoho dne začal každý večer mizet z domu. Bála se, že znovu pije, tak ho jednou sledovala a našla ho, jak sedí před oknem nemocnice, za kterým umírala moje máma na leukémii. Po smrti mámy žil ještě deset let. Vrátil se do vesnice, odkud pocházel, zařídil si tam malý vinohrad, počkal pět let, než začal produkovat víno, a začal pít znovu. Jeho vinohrad dával tisíc litrů vína ročně a přesně tolik můj táta vypil. Sám," vypráví. Vážný tón mu ale nikdy dlouho nevydrží. Zvýší hlas, usměje se a dodá: "Ale stejně, když si představím osud téhle desky, nepředstavím si nic smutného. Vidím svatbu, na stolech tancují krásné dívky, kapela hraje skvěle, má štědré dýško a je to krásná svatba."

"Vy smutnou hudbu nemáte rád, viďte? Nepíšete smutné písničky," ptám se. Přikývne. "Ani nevím, kdy jsem naposled nějakou napsal. Pocházím z hranice mezi katolickým, pravoslavným a muslimským světem. To je tak strašné místo, že se možná proto alespoň hudbu snažím dělat veselou." Stejně jako veselé písničky má rád také happy endy. Skončila jím také jeho verze opery Carmen, se kterou v Česku vystoupil před rokem a půl. Oproti Bizetovu originálu, kde nezkrotná cikánka umírá probodnuta dýkou žárlivého Josého, v Bregovičově verzi skončí Carmen šťastně v Josého náručí. A jestli nezemřeli, žijí tam dodnes.

Clapton zpívá Ederlezi

Rád také skládá liturgie a často jimi na svých koncertech prokládá dechovkové ducárny. "Znamená to tedy, že jste praktikující věřící? Chodíte do kostela?" ptám se. Už z jeho prvního výrazu je mi jasné, že to tak horké nebude. "Abych řekl pravdu, mám problém s organizacemi. Studium filozofie v komunistických dobách obnášelo marxismus a také to, že jsem musel být ve straně. Na univerzitě to ještě šlo, ale když jsem studia nechal a musel chodit na různé ty schůze, to bylo utrpení. A stejné je to i s církví. Nepotřebuju ji mezi sebou a Jím. Zvládnu si svůj vztah s Ním zorganizovat sám."

A jako by ho moje otázka na víru přiměla k vážnějším úvahám. "Můj život se pohybuje v určitých kruzích - naposledy se to stalo, když v Bělehradě koncertoval Eric Clapton. Na mých webových stránkách se objevil vzkaz, že by se chtěl se mnou setkat. Chápete to, Clapton, který mi tehdy dávno v Itálii navždy změnil život, jak jsem vám vyprávěl. A najednou sedí u mě doma a zpívá mi Ederlezi. Tím se uzavřel další kruh v mém životě."

Goran Bregovič
(* 1950, Sarajevo)

Začínal jako barový muzikant, v roce 1974 založil úspěšnou kapelu Bijelo Dugme (Bílý knoflík), která mísila hard rock s blues i balkánským folklorem. Celosvětově ho ale proslavila až spolupráce s krajanem Emirem Kusturicou na jeho filmech Dům k pověšení (1988), Arizona Dream (1993) a Underground (1995), složil také hudbu k francouzskému velkofilmu Královna Margot. Spolupracoval s různými světovými hudebníky (Iggy Pop, Scott Walker, Ofra Haza), od konce 90. let vystupuje živě se svým Svatebním a pohřebním orchestrem. Žije převážně v Paříži a pracuje v Bělehradě. Se svou ženou Dženanou má tři dcery, čtvrtou má z předchozího vztahu.

Data

1974

Skupina Bijelo Dugme (Bílý knoflík) vydává první album. Okamžitě láme rekordy, prodalo se 140 tisíc kopií. Z Bijelo Dugme je nejzbožňovanější skupina celé Jugoslávie.

1995

Díky Kusturicově filmu Underground, k němuž složil Bregovič hudbu, už zná balkánskou dechovku celý svět. Film získává Zlatou palmu na festivalu v Cannes.

2006

Bregovičovy dřívější nahrávky se vrátily na plátno v překvapivé souvislosti - jako soundtrack ulítlé nekorektní komedie Borat.

27. 7. 2010

Goran Bregovič koncertuje pošesté v Praze. Občanské sdružení Luka Lu pro něj postavilo pódium přímo na Vltavě, přilehlé břehy i mosty byly obalené diváky.

Foto: Pavel Horák