Ivan Wernisch

Lidé mívají pocit, že o poezii se jedná tehdy, když textu není rozumět, říká básník Ivan Wernisch. "Básně mladých autorů jsou často jen lyrické mlhy, nelíbí se mi, i když jsou třeba formálně dokonalé. Psát básně jen proto, abych dokázal, že jsem básníkem, to je ujeté."

Ivan Wernisch (1942) v poslední době zaujal především trojicí antologií "zapomenutých, opomíjených a opovrhovaných" básníků. Nyní se objevil box s dalšími třemi objemnými svazky - Příběh dešťové kapky, který vydalo nakladatelství Gema Art, je autorským výborem z díla v rozpětí let 1958 - 2009.

HN: Jak došlo k vydání Příběhu dešťové kapky?

Zničehožnic se ozvali nějací zámožní příznivci. Napřed se na mě obrátili s tím, jestli bych nesestavil své sebrané spisy. Ale do toho se mi nechtělo - nemyslím si, že všechno, co jsem kdy napsal, by se mělo znovu vytahovat na světlo, a pak, sebrané spisy se vydávají mrtvolám a já se ještě za mrtvolu nepovažuju. Vybíral jsem texty, které mi připadají živé, o nichž si myslím, že by ještě mohly někoho aspoň pobavit. Otázka ovšem je, jestli jsem vybíral dobře. Těžko říct.

HN: Jak jste se při té procházce vlastním dílem z průběhu půl století cítil?

Měl jsem při tom chvílemi pocit, že se hrabu ve zpuchřelé rakvi. Ale občas jsem byl i příjemně překvapen - třeba surrealistickými básněmi v próze, které jsem napsal, když mi bylo šestnáct. Teď se mi zdá, že tenkrát jsem pro sebe objevil možnosti, které jsem pak asi měl lépe využít. Už vlastně nevím, proč jsem v tom svém surrealistickém psaní nepokračoval - možná jsem se zalekl volnosti, kterou mi ten způsob nabízel.

HN: Dá se k těmto textům po letech vrátit a pracovat s nimi?

Pokusil jsem se o to. Něco z nich jsem teď upravil pro novou sbírku. Rozporcoval jsem je na krátké sekvence, které jsem pak sestavil do nových celků. Také jsem k nim tu a tam pár řádků přidal. A připsal jsem ještě několik básní inspirovaných tou dávnou troufalostí a drzostí nezkušeného a nepoučeného kluka. Škoda, že není možné se vrátit a začít znovu. Nevím, jestli to nebyla pitomost - hýbat s těmi starými texty - třeba jsem jim uškodil. No, nebude to poprvé, co jsem něco zvoral.

HN: Byl jste si při sestavování Příběhu dešťové kapky spíš starším kamarádem, nebo nemilosrdným editorem?

Spíš tím starším kamarádem. Kdybych byl nemilosrdným editorem, tak bych teď nevydával tři svazky, ale jeden svazeček o dvaceti stranách.

HN: Co jste tedy škrtal a vynechával?

V některých básních jsem něco škrtnul a něco připsal, ale jen z některých - ze dvou, ze tří. Vypouštěl jsem spíše celé básně. Některé věci už nefungují, podle mého je to balast. Zrušil jsem jednotlivé sbírky, rozbil jejich strukturu a z toho, co zbylo, jsem se pokusil sestavit něco jako příběh svého života - Příběh dešťové kapky. A ještě něco: nesnažil jsem se vyhazovat marginálie a vybírat jen podstatné, "závažné" texty. Pro marginálie mám slabost.

HN: Proč se váš soubor jmenuje zrovna Příběh dešťové kapky?

Zamyslel jsem se sám nad sebou, nad životem, který brzy skončí. Člověk je jako dešťová kapka - lidských příběhů jsou miliardy a jsou víceméně stejné. Když o sobě mluvím takhle skromně, vyznívá to jistě jako velká neskromnost, každý jsme přece především velké "já", ale opravdu - já už začínám myslet na věci poslední, už vidím dlažbu, na kterou dopadnu, už cítím prach. To přece znáte, jak v dešti voní prach.

HN: Zahlédl jste při sestavování Příběhu dešťové kapky také to, že vaši tvorbu negativně ovlivnil fakt, že jste během normalizace nemohl publikovat?

Doba to byla šílená, mělo by to být nejhorší období mého života, ale já byl tehdy šťastný. A najednou podivně svobodný. Zakázali mi publikovat, a tím mě zbavili svazujících ohledů - přestal jsem myslet na kritiky i čtenáře a psal jen sám pro sebe. Nemusel jsem nikomu nic sdělovat, psaní mě bavilo jako nikdy předtím. To se ví, že se ze mě sypaly hlavně kraviny, ale - proboha - já píšu básničky a žádné dílo. Editor Jan Šulc mi před osmi lety vydáním Blbecké poezie, tedy básní z let 1970 - 1989, prokázal medvědí službu, ale co, já se nestydím. Psal jsem blbosti? Psal. Proč zapírat.

HN: V Příběhu dešťové kapky je ostatně také většina toho, co jste vydal.

Většina z toho, co jsem vydal knižně, to ano. Ale já toho samozřejmě napsal daleko víc. Hledat své básně, prózy a překlady po novinách a časopisech se mi nechtělo a svých původních rukopisů moc nemám, neschovávám je.

HN: V názvu autorského výboru je slovo "příběh". Součástí vašeho díla je řada prozaických textů, románových fragmentů. Jako by u vás vznešenost poezie stále víc koketovala s plebejskostí prózy.

To ano, všechno je to ale nakonec poezie. Napsat román už nejspíš nesvedu, nemám na to Sitzfleisch. I když, pozor, v té nové knize, kterou dělám pro nakladatelství Druhé město, v té román bude. Má víc než sedmdesát kapitol! Ale jen na pětatřiceti normostranách. Ten román se jmenuje Anděla a předtím snad ještě vyjde samostatně s výtvarným doprovodem Michala Singera. Chce mi ho vydat Jaroslav Kořán.

A taky píšu dramolety - drobná dadadramata -, ale pořád jsou to "jen" básničky. Básničky s příběhem. Příběhům se nevyhýbám, nejsem až zas tak důsledný lyrik.

HN: A proč se ve vašich textech tak často objevují ruská jména?

Bývávalo. Nejen ruská jména, ale i slovosled a ruské reálie. Čítával jsem v mládí klasiky z Ottovy ruské knihovny - Pisemského, Turgeněva, Čechova - většinou ve špatných překladech, které zachovávaly ruský slovosled a potažmo měly jakousi chuť ruského jazyka. Tento patentní, nedokonalý jazyk mě okouzloval. A pak tu byl další důvod: v obecném povědomí Rus rovnal se komouš, a to mě popouzelo, já mám ruskou literaturu rád. Ruskou, ne sovětskou!

HN: Jste také znám jako mystifikátor, který si vymýšlí autory nebo existujícím básníkům podsouvá vlastní verše.

To bylo v sedmdesátých a osmdesátých letech, když jsem mohl díky Václavu Daňkovi pracovat pro rozhlas. Já byl zakázaný autor, a rozhlas vysílal mé básně pod jmény slavných autorů. Byla to legrace.

HN: Co se s básní stane, když se změní jméno autora?

Kdeco, nejen přístup čtenáře. Zvolejte: "Člověk by měl být dobrý!" Když to řeknu já nebo vy, tak je to vlastně blbé, ale když to řekne Goethe, sám velký Goethe, tak to má váhu. Nebo ne?

HN: To máte asi pravdu. Tyto mystifikace jsou tedy spojeny jen s obdobím, kdy jste nemohl publikovat? Teď už to ztratilo smysl - nemáte touhu být někým jiným?

To nemám. Ke všem svým někdejším mystifikacím už jsem se přiznal. Občas někdo prohlašuje, že jsem si určitě některé texty z antologií zapomenutých básníků vymyslel. Ale proč bych to dělal, když mám nasbíráno tolik skvělého materiálu? Víc, než mohu publikovat. Příští rok vyjde ve Druhém městě ještě čtvrtý díl, ale ten už bude poslední.

HN: Antologie zapomenutých básníků jsou výsledkem toho, že se dlouhodobě zajímáte o staré knihy, navíc pracujete v antikvariátu. Jaký je podle vás rozdíl mezi policemi v antikvariátu a knihkupeckými pulty?

Antikvariát je spíš pro sběratele než pro čtenáře, pulty v knihkupectvích jsou zas spíš pro čtenáře novinek. Já čtu všechno - jak staré knihy, tak novinky. Ale jaké to je vlastně rozdělení, na pultu s novinkami leží mnoho knih od budoucích zapomenutých autorů. Člověk by se asi sotva zmýlil, kdyby skoro každou prvotinu rovnou zařadil mezi budoucí zapadlé knihy. Zapomenutých autorů je víc než devadesát devět procent z celku. A pozor - je třeba mít na paměti, že být zapomenutý, to ještě neznamená být špatný.

HN: Pokud je devadesát devět procent knih uvrženo do zapomnění, tak je pak ale taky velká pravděpodobnost, že budou zapomenuty i vaše antologie zapomenutých básníků.

Ano. To je hodně pravděpodobné. Možná ty knihy budou připomínány jen v bibliografii některého z těch tisíců autorů, které jsem "objevil".

HN: Teď se také mluví o nástupu e-knih. Co to podle vás bude pro klasické knihy znamenat?

Milovníci krásných předmětů nevyhynou. Nebezpečí tedy spočívá pouze v tom, že se z knihy právě stane jen předmět, věc, zatímco samotný text si člověk přečte někde na internetu, aby si svůj vzácný tisk neušmudlal. Na internetu najdete ledacos, ale ne všechno - každou položku tam totiž někdo nejdřív musí umístit.

Nicméně doby, kdy se lidé chlubili tím, že něco nečetli - třeba stěžejní díla marxismu-leninismu -, nejsou tak úplně pryč. Proč se chlubit tím, že jsem četl Adolfa Hitlera, i když mi Mein Kampf připadal zajímavý. Zajímavý... Josef Hiršal rád připomínal výrok F. X. Šaldy: "Zajímavý může být i šváb v pivě... ale co s ním?"

HN: A jak důležitá je pro vás tvorba současných mladých autorů? Připadá vám alespoň něčím zajímavá?

To, co publikují mladí autoři a co vystavují mladí výtvarníci či co se dnes hude, z toho mám takový divný pocit, neb mi to až na pár výjimek nic neříká. A ptám se sám sebe, je-li to tím, že jsem starý, anebo tím, že by mi to ani nic říct nemohlo. Mám trochu podezření, že dnes je obyčejem psáti, mazati a housti tak, aby se autor mohl prezentovat jako umělec. Nepopírám, že mladí autoři bývají také hodně šikovní - co se formy dotýče, mohl bych jim závidět.

HN: Konec literatury tady ale snad kvůli tomu ještě vyhlašovat nebudeme.

To určitě ne, jsou období taková a období onaká... Je hůř, dá se předpokládat, že bude lépe. Není konec historie, není ani konec historie literární. Konec literatury nastane tehdy, až lidé přestanou zaznamenávat své myšlenky literami. Kdysi jsem četl humoristickou sci-fi povídku, která mě velice zaujala. Představte si, že lidé budoucnosti se dorozumívají prděním - a jde jim to, prdí i o lásce, o Bohu a o filozofii... No, proč ne? Písmenkovat se dá skoro o všem, proč ne prdět?

HN: Vydal jste pěkně graficky zpracovaný třísvazkový Příběh dešťové kapky. Máte přesto pocit, že poezii dnes nikdo nečte a že básníci jsou na tom špatně?

Mám.