Tomáš Sedláček: Tvoje HDP na moji hlavu

Zdá se, že vláda to vzala vážně. Prioritou přestává být vysoký růst - mantra všech kabinetů předchozích - a hlavním tématem se stává finanční zdraví.

Je to tak dobře. Vláda přece nemá pod svojí kontrolou globální růst, který nás ovlivňuje, ne-li přímo determinuje - a není proto důvod, aby za něj byla odpovědná. Naopak má (mít) v rukou své vlastní rozpočty a veřejné finance. V minulosti tedy docházelo k perverznímu paradoxu: vláda byla hodnocena (a volena) za výsledky růstu HDP a skoro vůbec nikdo nesledoval výsledky jejího hospodaření.

Kdo rozsévá a kdo sklízí

Růst přichází (nebo odchází) zvenčí, podobně jako déšť, který prší na spravedlivého i nespravedlivého. Tak se může klidně stát, že špatná vláda si užívá rychlého růstu a naopak. Růst HDP zkrátka o kvalitě vládnutí nic moc neříká.

Rolí vlády je příprava úrodného pole, na kterém by se případný růst mohl uchytit. O mnoho víc toho kabinet udělat nemůže. Podívejme se tedy pod tímhle zorným úhlem na zdejší reformní snahy. Kdo si dá tu (užitečnou) práci a přečte si dokument, který v roce 2003 připravil Špidlův kabinet, zjistí, že mnoho z toho, co tenkrát připravila skupina expertů, je velice podobné tomu, co se říká dodnes.

Takže se často stává, že pod povrchem rozbouřeného (politického) moře panuje (odborná) shoda. Skutečným problémem totiž není, co dělat, v tom je celkem jasno. Rozpory začínají až v momentě, kdy padne otázka, jak to udělat tak, aby byl dotyčný reformátor znovu zvolen.

Asi se nabízí udělat následující krok: vzít zmiňovanou sedm let starou reformu, přidat Jahnovu vizi 2015, klidně i prastarou dřevíčskou výzvu, doporučení OECD, kšaft NERVu, nedávný reformní dokument z CERGE a podobné proreformní dokumenty - a sloučit je v jeden.

Udělat tedy malý úklid, dát všechny nápady dohromady. Pak zjistit, co se sice chtělo, ale nestihlo splnit. Vznikl by takový pěkně konsolidovaný výchozí bod, který by pěkně ukázal, že jsou věci, na kterých se dokážeme snadno shodnout. A také, že reformní snahy mají kontinuitu, ať si podklady pro ně objednávala levice nebo pravice.

Dělat škrty bez analýzy je sice v případě nouze nutné, ale dlouhodobého uzdravení se tím dosáhnout nedá. Současné škrty bych tedy přirovnal k akutní liposukci, ale problém obezity se tím dlouhodobě neřeší - to je potřeba buď změnit jídelníček, nebo začít cvičit, nejlépe pak obojí. Teď je šance, že ony popsané stohy papíru nebyly jen analyticko-akademickými výtvory, ale že by se nimi skutečně mohlo něco udělat: realizovat je.

Kafka a bolavé reformy

Času je málo a podmínky ideální. Občas mám totiž pocit, že jediné užitečné roky v demokracii jsou ty první dva po volbách. Pokud se to nepovede teď, můžeme nad reformními snahami zlomit hůl na pěknou řádku dalších let.

Skutečně: těžko si představit lepší reformní konstelaci, než jaká zde právě panuje: pachuť z řeckého státního debaklu, čerstvá proreformní vláda se silným mandátem, globální nálada k úsporným opatřením a relativní globální klid na reformní práci. V neposlední řadě pak národ, který reformy chce a je připraven nést jejich tíhu.

Končí totiž čas líbivých reforem, na kterých "vydělají všichni", a z ministrů se stane to, čím měli být již dávno: administrátoři bolesti. Od doktora nelze čekat nic jiného. Abychom se totiž nedostali do paradoxní situace, kterou v jedné ze svých strašidelných povídek popsal Franz Kafka, že si jistý lid vybil doktory, protože jim v rámci léčení, působili bolest.

Tomáš Sedláček
Autor je hlavním makroekonomickým stratégem ČSOB