Miroslav Petříček: Jména a věci

Až příliš věříme jménům, protože se nám zdá, že pokud něco nějak pojmenujeme, máme to konečně ve své moci. Tedy i člověk ve věku nových informačních médií věří magii, třebaže si to neuvědomuje. Je klidnější, dozví-li se, že je neurotik, protože to je už pojmenovaný neduh, a proto je možné snadno se s ním vypořádat. Když svého šéfa označí za neřáda, hned se mu zvedne nálada - konečně má jasno.

Není třeba snášet další příklady. Jména nám prostě pomáhají přemáhat strach z neznáma: nevíme sice, co je černá díra, ale když ji věda dokázala pojmenovat, znamená to, že jí rozumí a ví si s ní rady.

Vzdělanec a Wikipedie

Zatímco ale magie fungovala na základě souvislostí, podobností a analogií, my z přemíry jmen právě souvislosti ztrácíme. Tušíme, že vzdělanec není chodící slovník, ale o tom, co je vzdělání, máme často scestnou představu - ztotožňujíce vzdělaného člověka s chodící Wikipedií.

Následkem toho zacházíme se slovy jako s figurkami na šachovnici, jenže pod nimi žádnou šachovnici nepozorujeme. Hlavně že známe jména. Je to ale znalost ošidná, protože svět, v němž žijeme, se takto začíná podobat hromadě kamení, což se pozná podle toho, jak obtížně hledáme cestu od jednoho jména k jinému, byť víme, že mezi nimi musí být nějaká souvislost.

A potom mluvíme o kultuře, vědě, umění či ekonomice a představujeme si je jako státy na mapě: mají zřetelně vyznačené hranice a aby se jedno nezaměnilo s druhým, jsou vybarvené různými barvami. Některé jsou dokonce velmoci, takže ostatní se jim chtě nechtě musí podřídit. Jenže realita je úplně jiná.

Všechno, co dokážeme pojmenovat, je součástí jediného celku, jedno odkazuje k druhému, jedno se proměňuje spolu s druhým, jedno se stává součástí druhého. Řekneme-li například slovo "kultura", pak toto slovo odkazuje nejen k umění, nýbrž stejně tak i k vědě. Velcí vědci 20. století - Einsteinem počínaje - uvažovali vždy o širších souvislostech své vědy a zvažovali širší důsledky svých objevů.

I běžný čtenář populárně naučných knih je schopen mluvit o principu relativity a neurčitosti v souvislosti s morálkou či dějinami. Hranice jsou tedy velmi prostupné, jedno stále vniká do druhého.

Nic už nebude čisté

Vědec, jenž nebere v úvahu možné etické důsledky svých teoretických experimentů, je dnes již vyhledávaným antihrdinou filmových thrillerů. Umělci se snaží svými díly zmocnit veřejného prostoru, neboť svou tvorbu chápou jako legitimní způsob politického projevu. A ekonom, jenž by ignoroval fakt, že peníze jsou rovněž symbolickou hodnotou, by byl sotva schopen spolehlivých předpovědí budoucího vývoje trhů.

Jinak řečeno: nic už v našem světě není čisté, nic není čistě to a čistě ono a nic jiného. Nedivme se, že těžko dokážeme odlišit dokonce realitu od fikce. Čteme smyšlené příběhy v knihách a reálně se dojímáme či děsíme - a jenom naivní člověk ještě věří tomu, co se mu porůznu předkládá jako holý fakt.

Navzdory tomu, že věci dokážeme pojmenovat, skutečnost se stále vzpírá: jména jsou tedy spolehlivá, jen pokud si současně všímáme i toho, jak jsou všechna nevýstižná. A ten, kdo to dokáže, toho pak nazývejme vzdělancem.

Neříkejme ale, že všechno je "relativní". Je to sice hezké pojmenování, ale reality se tak snadno zbavit nelze. Má-li toto rčení nějaký smysl, pak jen tehdy, pokud chce říci, že čistým teoriím lze věřit asi tak, jako důvěřujeme předpovědi počasí. Je relativní. A to z velmi prostého důvodu: kdyby totiž nebylo členitosti zemského povrchu, byla by bezmála absolutně spolehlivá. Jenže zemský povrch je samá hora a řeka a údolí a kdovíco ještě.

Miroslav Petříček
Autor je filozof
Středeční sloupky Petr Fischera budou v HN opět vycházet od 15. září