Rodinná hřebenovka

Díky neobvyklému střešnímu hřebenu si ten dům určitě zapamatujete. "Jde sice o víceméně formální kompozici, ale zároveň zakončuje řadu domů v ulici," vysvětluje mi svůj záměr architekt Jan Roháč. "Kdyby byla povolená rovná střecha, nejspíš by dům vypadal jinak, ale protože regulační předpisy stanovovaly střechu šikmou, musel jsem to nějak zohlednit."

Další zvláštností je to, že dům není přisedlý k zemi, jak bývá zvykem, ale je nesen na sloupech konstrukčního systému, který prochází celou stavbou. Je jakoby "podříznutý". Zdá se, že má nepatrné nožičky. Ocelová konstrukce v důsledku znamená, že zdi nejsou nosné, a proto mohl být jeho půdorys utvářen jako naprosto volný, podle potřeb obyvatelů.

Celku to ve výrazu dodává lehkost: připomíná křehkou, ve svých základech ovšem velmi pevnou krabičku, která by s velkou pravděpodobnosti přežila i hodně silné zemětřesení.

Dům se nachází na jižním okraji Prahy, v jedné z mnoha zaměnitelných vesnic, které metropole vstřebala svou dostředivou silou. V okolí nejsou žádné památky ani rezidence, kvůli nimž by sem stálo vyrazit na obhlídku, ale tahle stavba to alespoň trochu nahrazuje. Ve veskrze průměrné lokalitě působí jako koření. Byl postavený na rohové parcele, které bývají - pokud jsou k dispozici pozemky na "zeleném lánu" - nejvýhodnější, protože sousedé jsou většinou jenom ze dvou stran. Když si majitelé pozemek o velikosti 740 metrů čtverečních koupili, neměli tušení, jaké další domy se budou v jejich blízkosti stavět. To se nedá předem odhadnout, pro architekty to je vždycky náročný oříšek, protože se nelze vůči čemukoliv ještě vymezit, kontext je neznámý, pouze tušený. Základní orientace se musí vymyslet tak, aby později, při pohledu zevnitř, nehrozilo třeba to, že největší okna budou namířena do sousedního plotu: jsou pak k ničemu a nadějné vyhlídky se mění v depresivní civění do cihlové zdi. Je to pak skoro jako v kriminále, protože málokdo sebere sílu svůj pracně budovaný domov kvůli takové "maličkosti" opustit, a tak v něm už zůstane na doživotí.

Bez překážek

Dům se přesně obrací ke světovým stranám. Hlavní obytná část je v prvním podlaží po celé své čtrnáctimetrové délce obrácená na západ a do okrasné zahrady. Okno z ložnice ve druhém poschodí zase míří přesně na sever, kdežto na jižní stranu, k sousedům, jsou namířena pouze nevelká okna střešní, jež prosvětlují dva půdorysně symetricky umístěné pokoje. Jak severní, tak jižní strany stavby jsou obloženy rovnoběžně kladenými prkny, které působí jako protipól jinak hladkých ploch. "Použil jsem dřevo, protože jednak je pro bydlení vhodné, jednak jsem chtěl boky stavby odlišit a opticky odlehčit výraz celkové hmoty domu," říká Jan Roháč, když mě provádí domem. Východní fasáda je prakticky celá zavřená a právě z této strany se do domu suterénem vstupuje.

Hlavní vchod je oddělen od garážových stání prosklenou stěnou, za níž je ještě šatna, spíž a prádelna. Točité schodiště vede do prvního nadzemního podlaží, které se povedlo udržet v nádherné prostorové celistvosti. Na ploše 94 metrů čtverečních není jediná přepážka, je zde kuchyň, jídelna, klidová zóna na odpočívání, čtení nebo sledování televize, ale vidím tu i místo v koutě, kde si můžou hrát obě malé děti, aniž by výrazně rušily. Má to výhodu, protože rodina je přirozeně pohromadě - posiluje to vzájemné vazby.

Le Corbusier nebo Mies van der Rohe by z takového přístupu měli s velkou pravděpodobností radost. Paní domu ji má určitě, pochvaluje si, jak architektova koncepce, založená na rámovém konstrukčním systému, dává možnost žít bez zbytečných přepážek. Ale kdyby bylo jednou nutné je vytvořit, stačí použít průzračně lehké japonské paravány nebo závěsy. Prosklenou západní stěnu tvoří trojice propojených oken, která se dají naplno rozevřít, takže do velikého "pokoje" proudí záplava slunce i čerstvého vzduchu. Ani se nedivím, že uvnitř na zdech nejsou žádné obrazy - pohled do zahrady je více než dostatečně zastupuje. A když je sluneční svit příliš intenzivní, stačí stisknout kombinaci knoflíků dálkového ovládání a spustí se bělostná roleta nebo se vysune venkovní markýza s oranžovým stíněním. Dá se tak vyladit hezký minimalistický obraz, který může být pokaždé jiný: záleží jenom na tom, jaká míra zastínění se podle nálady či počasí zvolí.

Pohled ze správného okna

Točité schodiště prostupuje domem jako válec, který se stává důležitým spojujícím motivem a jenž dodává přísné architektuře "měkčí" ráz. Ještě více se toto změkčení projevuje ve druhém poschodí, v němž jsou umístěny tři pokoje, jejichž zdi směřující do chodby se organicky prolamují a vytvářejí přitažlivou hru oblých tvarů a objemů. Překvapením je, že tahle estetická kompozice neubírá na pohodlí jednotlivých místností. Z širokého okna ložnice se otevírá pohled na pražské panorama, v jehož levé části rozeznávám vertikálu meteorologické věže v Praze-Libuši, kterou v 70. letech minulého století navrhl guru české architektury Karel Hubáček spolu se statikem Zdeňkem Patrmanem. Periferie může nabídnout víc, než bychom se nadáli, chce to jenom trochu hledat nebo se podívat ze správného okna. Tohle je zarámované do pozinkovaného plechu, který je vystrčen do prostoru jako hranatý rukáv.

Jan Roháč
(* 1976)

Po absolutoriu architektury na Stavební fakultě ČVUT (2000) pokračoval ve studiích na pražské Akademii výtvarných umění u profesora Emila Přikryla (2001-2003). V roce 2006 absolvoval Laboratoř architektury docenta Imra Vaška na Vysoké škole výtvarných umení v Bratislavě. Ze světových architektů si váží Le Corbusiera: "Obdivuji se mu, protože dokázal neustále, až do vysokého věku, přicházet se stavbami naprosto rozdílných, tvarově dokonale zvládnutých forem." Samostatnému projektování se věnuje od roku 2002. Vedle tvorby rodinných domů (Jesenice, Most, Písnice) nebo novostavby restaurace v pražské zoo (spolu s GL - Architekty) na sebe upozornil zejména řadou architektonických řešení rozsáhlých výstav, jakými byl kupříkladu cyklus expozic Pražský hrad ve fotografii v Tereziánském křídle Starého královského paláce na Pražském hradě (2005-2007) nebo přehlídka Tance slavnosti ve Valdštejnské jízdárně (2008). Před několika dny upoutal pozornost spolu se svým kolegou Bronislavem Stratilem návrhem zatravněné plochy pro piknik a performance na náměstíčku před Novou scénou Národního divadla.

Foto Ester Havlová: Na rozdíl od přízemí, které prakticky vůbec není členěno, jsou zdi ve druhém poschodí dynamicky ­ohýbané. Společně s vřetenovým schodištěm a kruhovým osvětlením v podlaze vytvářejí výtvarně působivou kompozici. Půdorys druhého poschodí. Z boků je dům obložený rovnoběžně skládanými dřevěnými prkny, čímž se odlišuje od hlavních fasád, které jsou hladké. Panoramatické okno směřuje přímo na sever a nabízí nádherný výhled na Prahu.