Tomáš Sedláček: Jak je to se sporem o hospodářský růst

Profesor Valtr Komárek reagoval na mé články, které kladou otazník nad smyslem růstu. Těchto reakcí si vážím a chtěl bych zde uvést věci na pravou míru a reagovat. Je prý chybou vládě radit, abychom nerostli, a za druhé, pokud si mohu dovolit článek shrnout, s růstem jde vše lépe. S obojím souhlasím. Růst je lepší než stagnace, o tom spor nevedu. Vláda má dělat vše pro to, aby země prosperovala. To ale vůbec nebyl smysl mých úvah.

Začnu od konce: s růstem jde vše líp. OK, ale to je ta příliš jednoduchá odpověď. Je to jako říkat veslujícím, že loď by jela lépe, kdyby foukal vítr. Ale co když růst není, co když vítr nefouká? Co pak? Je odpovědnost vlády jej vydupat ze země? Právě toto byl omyl vlád minulých, a to nejen českých, ale světových: růst prostě uměle vytvořily nebo posilovaly dluhovým financováním. Vlády považovaly za svůj primární úkol maximalizovat růst a na hospodaření vlády se tolik ohledu nebralo. Tedy přesně proti základní logice. Bylo normální mít schodky. Bylo normální neustále používat fiskální stimuly, bylo naprosto běžné používat jen a pouze expanzivní fiskální politiku (zadlužování). Všichni nějak zapomněli, že stejnou silou, jakou se užívá fiskální expanze (navyšuje se dluh), by se měla používat i fiskální restrikce (tj. snižovat dluh).

Čas expanze a čas restrikce

Fiskální politika tady není jen na rozhýbávání ekonomiky, ale i na její brzdění. My jsme fiskální politice jako by usekli jednu ruku, tu brzdící. Stejně tak jako máme období, kdy je ekonomika oslabená (v recesích) a je třeba ji "fiskálně" pomoci (třeba loni, letos), tak máme i období, kdy je ekonomika přehřátá, a růst se naopak musí brzdit a dluh splácet. Jedno bez druhého nefunguje, je to jako rub a líc jedné mince. Je čas zasévat a je čas sklízet. Zapomenout na to, že vláda má povinnost i vytvářet přebytky v dobách prudkého růstu, je jako sednout do auta, u kterého nejsou nainstalované brzdy, jenom plyn.

Za druhé, co radit vládě. Pevně věřím, že povinnost vlády je primárně její vlastní hospodaření, tedy aby se nekradlo, nepodvádělo a nezneužívalo, zbytečně neutrácelo a aby u nás nebyly nespravedlivé nebo nedodržované zákony. To je primární zodpovědnost vlády. Zkrátka jak nakládat s tím, co má (z našich daní a z naší důvěry). Nad tímto má, na rozdíl od růstu, téměř dokonalou kontrolu a pravomoc. Pokud toto umožní růst, tím lépe. Ale "vyrábět růst", to umí každá vláda. Chcete 20procentní růst HDP? Není problém, takový "růst" vám vyrobíme ihned - jen nás přitom šíleně zadlužíme! Uděláme schodek násobně vyšší, půjčíme si někde a rozdáme to třeba důchodcům, na předražené dálnice nebo třeba na platy úředníků, to je jedno.

Růst je jen vedlejší efekt

Primární zodpovědností vlády zkrátka není zajišťovat růst. Růst je třeba považovat za vedlejší efekt dobrého vládnutí. Může se dostavit, ale pokud globální podmínky nepřejí, vydupat ze země jej lze jen a pouze dluhově. A pokud se jednou do Čech vrátí překotný růst, který jsme si užívali na počátku tohoto tisíciletí, pak je rozumné jej naopak zbrzdit. A nikoli jej dále fiskálně (dluhově) stimulovat, jak se dělo v letech minulých.

Ale klíčová otázka je následující: co když se růst nedostaví? To, že jsme si v minulých letech žili nad poměry, si dnes zpívají i vrabci na střeše. To, že náš rozpočet je stavěný na prudký růst, je věc, o které se také mluvilo již dávno, ale nyní teprve vychází najevo naplno: jsme schopni rozpočet udržet v rozumných mírách zadlužování jen za cenu škrtů. Bez škrtů si jej prostě nemůžeme dovolit. Nehodnotím teď, kde se škrtá a zda je právě toto rozumné, ale jde o to, že někde se škrtat musí. Nyní je třeba postavit rozpočet tak, aby vystřízlivěl. Zkrátka vítejme v normálnějších časech - bez prudkého růstu, který jen zastiňoval naše nedostatky, povoloval a konzervoval je a už vůbec nic - v tomto smyslu - neřešil.

Tomáš Sedláček
Autor je hlavním makroekonomickým stratégem ČSOB