Tomáš Sedláček: Barbaři za branami. Ale zevnitř

Polský satirik Stanislaw Jerzy Lec kdysi napsal: Otevřete okna, ať ten smrad cítí i ti venku! V poslední době se hodně hovoří o tom, že nás převálcují jiné kultury zvenčí - a že už teď Západu dochází dech a že žijeme v dekádě úpadku naší civilizace, kdy lze prohlásit, že i vzhledem k poslednímu titánu Západu - Americe - žijeme v postamerickém světě. Evropa a Amerika ztrácí relativní pozici a dochází k "rise of the rest", tedy řečeno spolu z Fareedem Zakariou, nástupu "zbytkového světa". Otázka tedy zní: Stojí "barbaři" (ti, co stojí venku, jsou těmi, co jsou uvnitř, vždy vnímáni jako barbaři) před našimi branami? I to bylo do jisté míry tématem konference Fora 2000 pod jménem The world we want to live in.

Vtipně temná vize budoucnosti Evropy může za několik dekád vypadat jako karikatura - na západním rohu (euro)asijského kontinentu bude takový malý skanzen demokracie v kvazitotalitním světě. Bude to takový velký irelevantní zábavní disneyland, kde budeme chodit v krojích, hrát si na parlament a svět nás bude trpět pro naši neškodnost a roztomilost. V jistém smyslu to dává logiku: ač nám to tak často připadá, na demokracii není nic přirozeného - většina zemí (i diktátorů) se na demokracii sice odvolává, ale z historického pohledu je to ojedinělá záležitost, kterou svět ve větším měřítku do roku 1900 skoro nezná. Čína nás učí, že mohutný růst jde i bez naší verze demokratického kapitalismu. V tomto ohledu je Čína zvláštní hybrid: ve smyslu čistě ekonomickém se jedná o kombinaci osvícené totality (Čína se rozhoduje velice efektivně) v kombinaci s tak liberálními prvky, o kterých se nám a ani Američanům ani nezdálo - žádné sociální pojištění, často neexistující odbory atd.

Barbaři v nás

Ale ono to nebude tak zlé. Za prvé, pokud už máme hovořit o barbarech, nebezpeční jsou spíše ti v nás, než ti před branami. Nejvíce ekonomiku totiž nepoškozují externí šoky a útoky zvnějšku, ale barbarství zevnitř. Útok z 11. září 2001 měl nesrovnatelně menší dopad na americkou ekonomiku než útok amerických účetních barbarů na vlastní systém o několik měsíců později. Je to koneckonců vepsáno i do dějin Evropy - naprosto drtivou většinu válek a utrpení jsme si způsobili sami, nebyl to skoro nikdy (snad kromě Otomanů) vnější nepřítel, kdo by nás trápil tolik co my sami. A stejně tak s tou současnou krizí - tu nám přeci žádný zlý barbar z tramtárie neudělal, zadělali a udělali jsme si ji zcela sami. Podobě tak, co se týče kolapsu demokracie a zvolení Hitlera - nikdo nám ho nezvolil, to my sami. Podobně tak s následným komunistickým experimentem.

Realita lepší intelektuála

Za druhé občas děláme základní chybu - máme pocit, že bohatnout lze jen na úkor druhého. Přitom poválečné Americe bylo lépe s bohatou Evropou než s Evropou chudou. To byla ona nadčasově geniální myšlenka Marshallova plánu. Stejně tak "staré" Evropě je lépe s bohatou novou Evropou než chudou. Stejně tak světu podle všeho bude lépe s Čínou bohatou než chudou. Nejen že je morálně neudržitelné a nedůstojné, že jeden kus světa se topí v přebytcích a druhý v chudobě - ale dokonce to vychází lépe i z čistě ekonomického pohledu. Ano, uspořádání světa bude muset být jiné (prostě nemáme dost ropy, stromů atd.). To je však běžné a při každé větší změně docházelo k tektonickým změnám, které ale pokaždé dopadly mírně lépe než předtím a mnohem lépe, než se mezi dobovými intelektuály vždy počítalo. Dost často svět dopadá - sám od sebe - mnohem lépe, než si to rýsují ti největší a nejzasvěcenější doboví intelektuálové.

Takže zbývá jen doufat, že to i s tímto postevropským a postamerickým tektonickým posunem to bude podobné. A že udržíme barbarství v sobě na uzdě a nepustíme ho moc do světa. Aby ho necítili ti venku.

Autor je hlavním makroekonomickým stratégem ČSOB
Tomáš Sedláček