reklama
přihlášení odhlášení online inzerce mobilní verze | obsahový servis | online archivy | předplatné titulů economia       rss | mms | sms      
Nejste-li dosud registrován, pokračujte zde
Uživatelské jméno:
Heslo:
Úvodní stránka iHNed.cz iHNed.cz Hospodářské noviny Respekt Ekonom Marketing&Media Obchodní věstník KarieraWeb Odborné měsíčníky
Aktuální vydání Poslední týden Online archiv Rubriky IN Magazín Víkend Proč ne?! Český exportér
Přejít do diskuse
(5 příspěvků)
HN.IHNED.CZ  22. 10. 2010  00:00  (aktualizováno: 22. 10. 2010  15:53)

Panelák je panelák je panelák

Panelák má v sobě větší sílu, než si na první pohled uvědomujeme. Je sice ze své podstaty nenápadný, skromný, zaměnitelný, ale právě proto nás neustále jaksi rozrušuje. Pro někoho to je mrzák zralý na odstřel, pro jiného objekt hodný úcty a obdivu nebo dokonce umělecké inspirace. Pro tři miliony Čechů je to domov.
reklama
Tagy

Populace se rozděluje na ty, kteří v panelových domech žili nebo žijí, a na ty, kteří v nich nežili a nikdy by v nich žít nechtěli. Je tam apriorní odpor. Ale kdo s paneláky přišel do kontaktu, tak většinou vůbec znechucený není," říká mi Cyril Říha, pětatřicetiletý teoretik architektury a urbanismu, který v panelovém domě žije a je spokojený. Během svého života vystřídal bydlení hned v několika pražských sídlištích.

Je tomu dvacet let, co se Václav Havel o sídlištích vyjádřil jako o králíkárnách a podivil se, jak je možné, že v nich někdo může žít. Odhadoval, že "za deset let už tu nebudou". Havel ztotožnil panelák a potažmo sídliště se socialismem. Nedošlo mu, že jednak paneláky byly stavěny po druhé světové válce v celé Evropě a pak že v nich v Česku žije asi třetina obyvatel, vůči nimž byla jeho slova neuctivá. Přišlo mi, že spadl odněkud z Marsu - alespoň se tak na Jižním Městě, které tenkrát navštívil v rámci svých poznávacích "spanilých jízd", překvapeně z toho, co viděl, tvářil.

"Když Václav Havel odsoudil sídliště k zániku, byl to jeden z jeho špatných odhadů," konstatuje o dvacet let později Josef Pleskot, který je pokládaný za nejvýznamnějšího českého architekta po roce 1990. Když spolu hovoříme o panelácích, je vidět, že mu na nich záleží. Ostatně způsob, jakým se zasloužil o pozvednutí úrovně panelového sídliště Komenského náměstí v Litomyšli, je výmluvnější než jakákoliv slova. "Ukázalo se něco úplně jiného," pokračuje v úvaze architekt, "ze sídlišť nejsou žádné slumy, žije se v nich poměrně kvalitně. Kdybych potřeboval bydlet, raději bych si možná koupil dva byty v paneláku a spojil je. Často mají lepší dispozice, než stavějí dnes."

Začátek devadesátých let byl pro psychologii vnímání panelových domů rozhodující, velmi často zaznívaly hlasy podporující jejich bourání a pokud se nehovořilo přímo o bourání, tak se jim předepisovala chmurná a temná budoucnost rozpadajících se slumů, v nichž žijí jenom nejchudší z chudých, společenská spodina, přistěhovalci. Připomínala se ghetta, do nichž se proměnila sídliště na předměstích Paříže a která byla ponechána svému osudu. Je tu však zásadní rozdíl. Česká paneláková sídliště nikdy nevznikala jako ryze sociální bydlení, ale žily v nich všechny skupiny obyvatelstva, chirurg vedle instalatéra, stavební inženýr vedle zedníka.

Misionář z Modřan

V roce 2000 jsem dělal rozhovor s historikem architektury evropského jména Rostislavem Šváchou. Rozhovor se velmi symbolicky jmenoval Ze sídliště neodejdu a končil touto větou: "Apeloval bych na lidi, aby se sídlišť nebáli a neopouštěli je. Já tedy ze sídliště neodejdu. Beru to jako kulturní úkol. A byl bych rád, kdyby to tak brali i ostatní." Dost dobře jsem ho nechápal; přiznám se, že to, jak na bydlení v Modřanech lpěl, mi přišlo až jaksi donkichotsky podivínské. Po deseti letech jsem přišel doktora Šváchu na jeho pracoviště v Ústavu dějin umění Akademie věd ve středověké Husově ulici zkontrolovat, jak pevný postoj měl. "Jsem pořád na sídlišti, no jistě," hned mě uklidňuje. V Modřanech žije už od roku 1983 a na svém rozhodnutí nemíní nic měnit. Ptám se, jestli se nějak změnila skladba obyvatel v jeho paneláku. "Je to pořád podobné," dozvídám se. "Naštěstí se z toho nestaly slumy, jak se často hrozilo." Uvědomělá askeze Šváchova životního stylu - či jak to nazvat - je určitě následováníhodná. Ze zajímavých osobností není sám, kdo "drží pozice", ačkoliv by určitě nemusel.

Ze svého bytu v sedmém poschodí panelového domu na sídlišti Barrandov si telefonoval premiér Jan Fischer s Barackem Obamou na téma konce amerického snu o radaru v Brdech. Přitom jako předseda vlády mohl Fischer bydlet v novobarokní Kramářově vile postavené podle návrhu architekta Fiedricha Ohmanna. Zeptal jsem se ho, proč toho nevyužil, a dostal odpověď, že je to sice hezký hotel, ale že on v hotelu bydlet nechce: "Chci bydlet doma, na sídlišti, kde mi nic nechybí a s lidmi slušně vycházím. Z paneláku v posledním patře mám krásný výhled na Prahu. Neměnil bych to."

Také Václav Klaus se vždycky rád hlásil ke svému bytu na sídlišti Prosek, ačkoliv jako prezident přece jenom "vyměkl" a uznal, že bydlet na zámku v Lánech má přece jen svoje nesporné výhody. "Nikdy jsem nebyl antisídlišťově 'ofrněný'," uvedl v roce 2003 pro časopis Reflex. "Narodily se tam naše děti a měly si kde hrát, na rozdíl od Tylova náměstí, kde jsem bydlel já. Na sídlišti jsem měl také podstatně lepší byt než dříve. Proto sídliště nedémonizuji. Že to bylo všechno nešťastně po socialisticku koncipované, že byty byly malinké, že paneláky byly esteticky nepřijatelné..., to je jiná věc."

Husákovo 3+1

V říjnu 2007 proběhla v galerii Vysoké školy uměleckoprůmyslové výstava Husákova 3 plus 1. Byla neobyčejně úspěšná, za tři týdny ji navštívilo deset tisíc lidí, což byl zájem, jaký se nikdy předtím, ale ani potom, ještě žádné přehlídce na VŠUP nepodařilo vyvolat. Tým složený ze studentů oboru Dějiny a teorie designu a nových médií na VŠUP pod vedením historičky umění Lady Hubatové-Vackové provedl rekonstrukci typického panelového bytu ze sedmdesátých let. Diváci do něj mohli vstoupit a procházet jednotlivými pokoji, které byly vybaveny vším, co tehdy běžná domácnost používala. Byl to počin, který do jisté míry odstartoval televizní retrovlnu připomínající kulturu a estetiku každodennosti sedmé dekády, kterou sice máme pořád ještě v paměti, ale věci s ní spojené jsou už ztraceny a jen těžko se dávají dohromady.

Zároveň to znamenalo, že mladší generace vzala panelovou výstavbu, která té předchozí příliš k srdci nepřirostla, na milost.

Potvrdil to Cyril Říha, který se narodil v polovině sedmdesátých let a který se na akci významně podílel: "Jedním z důvodů, proč jsem se do toho projektu pustil, bylo alespoň částečně ukázat, že nejhnusnější doba, za kterou jsou sedmdesátá léta minulého století považována, snese z hlediska své nejhnusnější zástavby velmi dobře srovnání s tím, co bylo standardem devadesátých let - dnešní dispozice bytů v satelitních sídlištích jsou mnohem horší, než byly v podceňovaných panelácích." Tři plus jedna - tedy jeden obývací pokoj, dvě ložnice a kuchyň - byl nejčastějším typem bytu, který se v době normalizace sedmdesátých let produkoval. Celých sedmdesát procent tehdejších bytů mělo užitnou plochu čtyřiasedmdesát metrů čtverečních, na nichž byly k dispozici tři obytné místnosti, kuchyně a samozřejmě nesmělo chybět ani velmi důležité "bytové jádro" z umakartu, které ukrývalo koupelnu a toaletu.

Gottwaldovské prvenství

Panelák je fenomén dvacátého století. Pod tímhle pojmem si zpravidla představujeme nějakou krabici poskládanou ze stejných prefabrikovaných dílců. Může mít vysunuté balkony nebo zapuštěné lodžie, může dosahovat čtyř, ale také dvaceti poschodí. Když se ale řekne panelák, shodneme se na šedivé krabici - podlouhlé či výškové - s pravidelně členěnými fasádami pomocí rastru vznikajících tam, kde se spolu stýkají panely.

První panelové domy se v někdejším Československu začaly stavět v padesátých letech minulého století. Prvenství získal v roce 1953 Zlín, tehdy Gottwaldov, kde architekti Bohumír Kula a Hynek Adamec vyvinuli první typ pětipodlažního domu složeného z celostěnných panelů, který byl vysoký pět podlaží. Zvládli jej postavit za pouhé čtyři měsíce a dostal označení G 40. G jako Gottwaldov a 40 znamenalo čtyřicet bytů, které nový panelák obsahoval. Následovaly další modifikace, kupříkladu čtyřpodlažní G 32 nebo 655. To, že k vývoji panelových konstrukcí došlo ve Zlíně (Gottwaldově), není náhoda, protože v meziválečném období to bylo díky Baťovým závodům nejprogresivnější město Československa. Baťu fascinovaly technologie, které umožňovaly více, rychleji, efektivněji a laciněji vyrábět, a proto se ve čtyřicátých letech v jeho stavební firmě experimentovalo s panely, tvárnicemi a litým betonem. Baťa ze známých důvodů nemohl svoje záměry dokončit, ale jeho impuls na poli prefabrikovaných staveb byl hodně vydatný a neopominutelný.

Prvotní typy paneláků pochopitelně trpěly různými neduhy, z nichž nejhorší byly velké tepelné ztráty: utíkalo z nich neúnosně teplo, protože byly špatně izolované. Další panelové řady se snažily tyto nedostatky odstranit, ale nikdy to nebylo ideální. Ke zlomu došlo v roce 1956, kdy je do panelového domu řady G 57 poprvé zapuštěno bytové jádro. "Padesát sedmičky" dominovaly výstavbě šest let až do roku 1962. V té době dochází k vývoji typů TO6B a zvláště TO8B, který se stane díky šestimetrovým panelům nejužívanějším stavebním systémem, protože umožňoval lepší vnitřní dispozice než panely menších rozměrů. Jako takový byl stavěn v šestnácti variantách, které se v některých detailech lišily podle toho, jak hodně si s nimi architekti v jednotlivých krajích dali práci.

Panelové mýty

Panelovými domy a sídlišti se zabývá historička umění Lucie Zadražilová (ročník 1976). Je zřejmě jediná svého druhu, která se tomuto zdánlivě obyčejnému tématu soustavně věnuje. Napsala rigorózní práci Sociokulturní přístup k obytnosti moderních sídlišť. Sama žila do osmnácti let na pražském Starém Městě, ale když byl dům, kde vyrůstala, v roce 1994 restituován, musela se z centra metropole se svými rodiči a babičkou přestěhovat na sídliště v Nových Butovicích. Poznala oba extrémy, vnitřní i vnější město, jejich klady i zápory, a nespornou výhodou jejího přístupu je, že nemá žádné předsudky.

"Kolem paneláků a sídlišť je spousta mýtů," říká v úvodu našeho setkání v pražském Uměleckoprůmyslovém muzeu, kde pracuje. "Když jsem s tím začínala před sedmi lety, ve společnosti se hovořilo o divných sídlištních lidech, kteří jsou tam nešťastní a jenom tam přespávají... jako v králíkárnách." Takže to nemá s realitou nic společného? Kroutí hlavou. "Zjistila jsem, že to není pravda. Stačí se podívat na sociologické průzkumy, z nichž vyplývá, že lidé jsou spokojení. Vidí sice nedostatky v infrastruktuře nebo že byty mají některé technické nedostatky. Třeba na Praze 13 je podle průzkumu třiaosmdesát procent lidí se svým bydlením spokojeno."

Podle Lucie Zadražilové se o sídlištích obecně hovořit dá jenom stěží - a kdo to dělá, tak zjednodušuje. Každé sídliště je jiné, každé má svoje zvláštnosti. Jenom v Praze byste jich napočítali šedesát, přičemž každé má svou zvláštnost, vlastní historii, a tedy identitu. Většina sídlišť, ať jsou kdekoliv, naplňuje představy avantgardních architektů z dvacátých let o bydlení v zeleni, v těsné blízkosti přírody. Nejstarší panelové domy jsou lemovány vzrostlými stromy, takže se zdá, jako by betonové krabice obklopoval park.

Zatímco vůči "zelené podstatě" sídlišť je čas příznivý, samotným panelákům čas na kvalitě rozhodně nepřidá. Neumějí příliš dobře stárnout. Od inženýra Tomáše Čejky, který působí na Fakultě stavební Českého vysokého učení technického a je odborníkem na prefabrikované konstrukční systémy, se dozvídám, že původně se uvažovalo, že panelové domy budou sloužit pouze dvěma až třem generacím, tedy asi sedmdesát let. "Jedna ze zamýšlených variant byla, že by prefabrikace postoupila od plošných dílců až k prostorovým jednotkám, které by se mohly kombinovat a skládat tak, jak to bylo provedeno například v Montrealu na domě Habitat, který může sloužit jako příklad vrcholné prefabrikace." Modernistické vize se zatím nenaplnily a první generace panelových domů, gottwaldovská géčka, už v průběhu osmdesátých let minulého století měla být nahrazena.

Tomáš Čejka není zastáncem katastrofických předpovědí. Říká, že stav panelových domů odpovídá přesně tomu, kolik se do nich investovalo a jak o ně bylo postaráno. "Jsem z Kutné Hory a vyrůstal jsem v panelovém domě z roku 1969, takže vím, že za dvacet let jediná údržba spočívala v tom, že vlastník - stát - dvakrát nechal natřít okna, lodžii jsme si natírali sami, zábradlí také, a to byla skoro veškerá údržba," vzpomíná Tomáš Čejka. "Když se stejně budete chovat k rodinnému domku, výsledek zanedbané údržby jeho konstrukce bude stejný. Když se někdo stará o objekt od začátku, tak to také podle toho vypadá. Mám na mysli sídliště Barrandov nebo Stodůlky, kde jsou paneláky kolaudované na konci osmdesátých a začátku devadesátých let. Z velké části přešly pod správcovskou firmu nebo je odkoupili nájemníci, starají se o ně a jsou v dobrém stavu. Dnes jsou dvacetileté a když se to srovná s tím, jak vypadaly paneláky v péči státu po stejném období, je to nebetyčný rozdíl."

Ještě se také nestalo, že by nějaký panelák spadl v důsledku ztráty funkce nosné konstrukce. Paneláky postavené po roce 1972 jsou již provedené tak, aby byly schopné do určité míry vzdorovat výbuchu plynu, aby se nesesunuly k zemi jako domino. Jejich nosná konstrukce je prý velmi odolná, Tomáš Čejka ji připodobňuje k železobetonovým bunkrům stavěným na konci třicátých let: beton nabývá svou pevnost v podstatě po celou dobu své životnosti. "Problémem mohou být nekvalitně vyrobené díly s velkou pórovitostí betonu a s malou tloušťkou krycí vrstvy výztuže. U takových dílců může dojít k rychlejší degradaci a s tím spojenou korozi železné výztuže panelů. Pokud byly dílce kvalitně vyrobené, problém s životností u nich není. Mohou vydržet i sto let bez problémů, slabším článkem konstrukce ale zůstávají styky dílců," říká Tomáš Čejka.

Zateplený panelák

Cyril Říha se domnívá, že vůči panelákům může mít člověk řadu námitek, ať už se jedná o kvalitu provedení, nebo řešení veřejného prostoru, ale samotná tvarová strohost podle něj nemůže být předmětem nějakého dlouhodobého znepokojení. "Je to univerzální tvar, který nepotřebuje vylepšovat, kdežto nástavby, které se na paneláky udělaly v devadesátých letech, dnes působí nesnesitelně. Šedivá kostka je sice fádní, ale že by mě to nějak esteticky iritovalo, tak to ne."

Je to zvláštní, ale šedivá kostka či krabice se stává v jednadvacátém století pomalu, ale jistě minulostí. Panelové domy, které jsou chronicky tepelně ztrátové, se totiž zateplují polystyrenem, což znamená, že typická panelová struktura se celá zakryje a nový povrch se různě nabarví. Barvení je věcí diskuse. Lidem se to většinou velmi líbí, ostatně sídlištím se odjakživa vyčítala právě jejich uniformita, nevýraznost, zaměnitelnost. Podobný názor má většina sociologů, kteří spatřují ve změně barevnosti kvalitativní krok kupředu.

Architekt Josef Pleskot má však naprosto jiný názor: "Jakmile se začnou paneláky omalovávat jako hračky, stávají se z nich jiné domy, než ze své podstaty jsou. Je to špatné, jde o základní nepochopení jejich kvality. Jejich podstata by měla být spíš rozvíjena a neměly by být degradovány na legrační domy. Panelákům škodí nepromyšlené způsoby zateplování a celování fasád, kdy se vytrácí jejich elementárnost, celkový výraz - jeho složenost a rozebíratelnost."

Podobně razantní názor zastává také jeho renomovaný kolega Ladislav Lábus, který se proslavil citlivými rekonstrukcemi modernistických vil, ale zejména přestavbou paláce Langhans v Praze, za niž dostal prestižní Grand Prix Obce architektů. Už v roce 1997 vyslovil v časopise Architekt jako vůbec první jednoznačnou obhajobu panelových domů:

"Hodnota sídlišť a paneláků je v jejich pravdivosti, v pro nás zatím nesnesitelné opravdovosti reflexe své doby. Z tohoto hlediska jsou pro mne opravdovější, a tudíž často krásnější než některé současné realizace bytových staveb. Netečnost považuji za snesitelnější a méně škodlivou než podbízivost. Nepředstíraností výrazu se paneláky podobají lidové a průmyslové architektuře, této architektuře bez architektů, která nám teprve nedávno, v době, kdy jsme si začali všímat mizení přirozeného světa a způsobu života, imponovat." Na konci devadesátých let Ladislav Lábus řešil barevnost panelových domů na sídlišti Bohnice v ulicích Mazurská a Lodžská, které patří k nejdelším v Praze: jejich kompaktní bloky dosahují obrovské, třísetpadesátimetrové délky. Podle Lábuse by měla barevná řešení zateplovacích plášťů zohledňovat velikost a typ domu, stejně jako jeho význam a polohu ve čtvrti. Zvolil tedy barevnost, která není formální, ale odkrývá konstrukční logiku domu. Na jeho ploše se tak opět objevuje rastr upozorňující na "panelovou podstatu", na "složenost a rozebíratelnost", jak o tom hovořil architekt Pleskot, ale zároveň pomocí barevných tónů odlehčuje hmotu rozměrného objektu.

Panelák v Modřanech, kde bydlí historik architektury Rostislav Švácha, ještě polystyrenovou ochranu nedostal, ale zřejmě to nebude dlouho trvat. "Asi by se mělo víc přemýšlet, co to všechno s sebou přináší. Mně osobně se to nelíbí, ale faktem je, že většina lidí to asi vítá. Prostředí je pro ně asi příjemnější. Někdy se k tomu dostane opravdický architekt a zateplením se z paneláku stane pěkný, jakoby novofunkcionalistický barák. Zateplování se ale tak rozmáhá, že z toho začínám mít strach. Dům se pokryje polystyrenem, natře se latexovou barvou a i normální člověk vycítí, že jde v podstatě o provizorní povrch. Teď si představte, že v tomhle latexem natřeném polystyrenu budeme žít. Jak obrovské území je takhle předělané. Původní hmota architektury se úplně vytrácí. Žijeme v polystyrenu."

Zatím bylo v posledních šesti letech pomocí polystystyrenu ošetřeno na tři sta tisíc bytů, zbývá jich ještě osm set padesát tisíc. Vyhlídky výrobců polystyrenu jsou velice optimistické, odhadují, že letošní rok by mohl být rekordní a mohla by být překonána dosud největší zaznamenaná produkce z roku 2008, kdy bylo vyrobeno pětapadesát tisíc tun tohoto izolačního materiálu. Problém polystyrenu je, že nikdo neví, jak jej recyklovat a jak jej vhodně opravit, když dojde k narušení zateplovacího systému.

Umění panelu

Možná se to zdá těžko uvěřitelné, ale panelák nebo sídliště inspirovaly k výjimečným výkonům české umělce různých generací. Nemám na mysli jenom Věru Chytilovou, jejíž Panelstory aneb Jak se rodí sídliště z roku 1979 je zřejmě nejlepším filmem naší kinematografie sedmdesátých let. Z roku 1980 pochází jedinečná fotografie Viktora Koláře: na ostravském sídlišti tehdy vyfotografoval holčičku stojící na umělém kopci hlíny, který zůstal ležet ladem po stavbě. Snímek je dokonale komponován, dívka částečně vyplňuje prostor mezi dvojicí bloků panelových domů, které vypadají, jako by ji měly sevřít. Je to existenciální, až surrealistická fotografie ikonické síly, však se ocitla na obálce nedávno vydané monografie tohoto "nejvýznamnějšího městského fotografa České republiky", jak jej charakterizuje teoretik Antonín Dufek.

Mezi malíři si sídlištní tematiku osvojil zejména v sedmdesátých letech Michael Rittstein, když namaloval obrazy jako Bytové jádro, Svépomoc nebo Inženýrské sítě. S příznačným groteskním odstupem glosoval podivné situace, s nimiž se setkával ve své bezprostřední blízkosti, když viděl, v jakém chaosu vznikají nová sídliště. Pro Josefa Bolfa, v současnosti jednoho z nejsledovanějších malířů generace sedmdesátých let, jsou paneláky a sídlištní prostředí zásadním zdrojem pro jeho morbidně fantaskní obrazy; objevují se na nich osamělé vystrašené děti, které jako by čekaly, až jim někdo podá ruku a ukáže jim cestu domů. Požádal jsem ho, aby mi přiblížil svoji zkušenost, kterou lze z jeho maleb vyčíst.

Jako pětiletý se s rodiči přistěhoval na Jižní Město, které se v roce 1976 vymykalo běžným městským měřítkům, nemělo žádnou strukturu, ulici, byly tam nahodile rozházené domy a mezi nimi obrovské proluky. "Tahle architektura mě svou zvráceností přitahuje," přiznává malíř. "Vždycky jde vlastně proti jejím obyvatelům, utlačuje je a ovlivňuje. Nepůsobí tak, že je stavěná pro lidi, ale spíše proti nim. Velkorysost venkovních prostor a proti nim stísněnost bytů jsou v totálním protikladu."

Zrození panelu

Historik architektury Rostislav Švácha o počátcích stavění pomocí panelových systémů: „Panely nejsou socialistickým výmyslem. Jejich počátek souvisí s představami o vědeckém řízení společnosti a výroby, jak o nich začali snít někteří američtí myslitelé v poslední třetině 19. století.Usilovaliozjednodušenívýrobních procesů a o ulehčení práce dělníkům. Kolem roku 1900 začali v Americe přemýšlet i o zlepšení stavební výroby. Chtěli rychleji stavět domy. Frank Bunker Gilbreth, sám majitel stavební firmy, chtěl zjednodušit tok cihel k dělníkovi, jenž pak cihlu posadí na správné místo. Vymyslel nejdokonalejší a nejrychlejší způsob kladení cihel, ale narazil na hranici možností – na velikost cihel, které se mu najednou zdály příliš malé, a došel k tomu, že je nutné cihly zvětši. Průkopník funkcionalismu Walter Gropius pak vymyslel domy z betonových dílců. V Německu se touto metodou stavělo, dokud nepřišel Hitler, který moderní architekturu považoval za zvrhlé umění.

Zhruba ve stejnou dobu se experimenty zastavily i v SSSR, kam přešlo hodně německých expertů; nastalo vakuum, ale avantgardní architekti o způsobech racionalizace, standardizace a prefabrikace přemýšleli dál. Ke slovu přišli zase po válce, kdy bylo potřeba obnovit desítky a stovky válkou zničených měst v Evropě.“

Uzavřený účet

V České republice bylo v letech 1953 až 1991 postaveno na 80 tisíc panelových domů, v nichž je 1 200 000 bytů. Od roku 1970 do roku 1990 bylo nejméně devět nových bytů z deseti postaveno panelovou technologií, přičemž v roce 1990 bylo 98,2procentabytůvpanelovýchdomech, takže v podstatě deset z deseti. Nejvíce bytů v panelových domech se postavilo od roku 1970 do roku 1980, a to rekordních 821 tisíc bytů.

Foto Viktor Kolář, Ladislav Lábus: Tuto výjimečnou fotografii pořídil Viktor Kolář, pokládaný za nejvýznamnějšího českého městského fotografa, roku 1980 v Ostravě. Dokonale vystihuje atmosféru sídlišť v období normalizace, ale zároveň má v sobě cosi trvalého, nadčasového. Architekt Ladislav Lábus se jako první z významných českých architektů začal po roce 1990 zabývat budoucností panelových domů. Podle něj by mělo barevné řešení zateplovacích plášťů zohledňovat velikost a typ domu, stejně jako jeho polohu a význam v lokalitě, kde se nachází. Svůj přístup demonstroval mimo jiných na tomto panelovém domě na sídlišti v pražských Bohnicích, jenž je dlouhý tři sta padesát metrů. První panelový dům v Praze byl postaven roku 1955 v Ďáblicích. Jeho autor, architekt Miloslav Wimmer, uplatnil konstrukční systém nazývaný skeletopanel, od něhož se vzápětí upustilo. Na rozdíl od panelových domů řady G, která se vyvíjela v tehdejším Gottwaldově, měl sedlovou střechu a především byty o ploše sto metrů čtverečních. Jeho nevýhodou byly příliš vysoké náklady a také to, že se skelety i panely musely vyrábět přímo na místě stavby. Dům ovšem slouží pořád velmi dobře. Vlastně nevypadá ani jako panelák. Věra Chytilová natočila na konci 70. let film Panelstory aneb Jak se rodí sídliště. Tato expresivní tragikomedie nám může sloužit jako nezastupitelný dobový dokument. Jižní Město se stavělo pro 80 000 lidí podle projektu architekta Jiřího Lasovského. Bylo to příliš velké sousto, sídliště je velmi uniformní. Film ukazuje, v jak zoufalých podmínkách žili jeho první obyvatelé, když v místě neexistovaly ani chodníky, ani prodejny. Malíř Josef Bolf vyrůstal na Jižním Městě v sedmdesátých letech, když se sídliště teprve stavělo. Toto prostředí ho silně ovlivnilo. Jeho tvorba se proto často svou atmosférou vztahuje k panelovým domům, v jejichž blízkosti bloudí děti. Obraz Cesta domů namaloval v roce 2006.

(přečteno 11746x)
DISKUSE
Zpět na článek Přidat názor příspěvků v diskusi: 5
panelák na kraji sídliště (dmjm)
jeden známý říkal, že koupil panelový byt ve Špindlu a má výhled...
Pošahanost architektů (Standa)
Všichni architekti, kteří upřednostňují vnější vzhled před praktickou,...
Čím více poznávám... (Kruton)
...novostavby, tím více si vážím paneláků - tento názor již delší...
Pane Kruton, (Realiťák)
velmi si vážím Vašich názorů, pracujete v realitách? Já jsem dlouho...
Co architekt - to magor (Vasek)
Architekt do domu, hul do ruky. Kdyz ctu ty hemzy, ze by lidi...
zobrazit příspěvky
Autor:
E-mail:       Zveřejnit:    Zasílat reakce:
Město:
Titulek:
Text:
zbývá 1800 znaků
Vložit příspěvek
Autorská práva vykonává vydavatel. Jakékoli užití částí nebo celku, zejména rozmnožování a šíření jakýmkoli způsobem (mechanickým nebo elektronickým) i v jiném než českém jazyce bez písemného svolení vydavatele je zakázáno.
reklama
reklama
reklama
reklama
 
 
Zrušení tendru na výstavbu dvou nových reaktorů v Temelíně je součástí širšího trendu. Zajistit financování... »»»

 
reklama
 
reklama
reklama