Tomáš Sedláček: Kmotrovský zombie - dárek k 17. listopadu

Dobrá vláda nepřichází, budeme si tu muset vládnout sami - to jsem zaslechl v textu písničky na koncertě jedné české kapely. Ať už byl záměr básníkův jakýkoli, tato věta stojí za rozbor, protože krásně a ironicky vystihuje lesk i bídu demokracie. Je to jakési pokorné a přitom vtipné povzdechnutí nad demokracií - a výzvou k tomu, abychom si vládli sami - tedy vyjádření nenaplnitelnosti demokratického ideálu. Ideál bychom tu měli, ale když se uskuteční, už vůbec ideálně nevypadá.

Krásně to vystihuje nadávání nás voličů na to, že jejich (společný) hlas nakonec nějakým zázrakem (koaličního vyjednávání?) zvolí někoho, koho vlastně nikdo z voličů pořádně nechtěl.

Proč se to zase zvrtlo?

Pro příklady není třeba chodit daleko, poslední události kolem vývoje na pražské radnici, zřejmě budou takovým příkladem - kdo z voličů by totiž volil "velkou koalici"? A přitom jste si ji zvolili sami, řeknou nám vyjednavači. A budou mít pravdu. Que triste, jak tristní!

Iluze velikých hesel lze nejlépe vidět po jejich pokusném hypotetickém splnění. Tedy třeba heslo "americký sen" zní krásně a lákavě. Ale ve skutečnosti je na místě úplně jiná otázka: co se stane, když se splní? Podobné je i úskalí demokracie - v momentě, kdy se prosadí hlavní ideologie demokracie, totiž že "na každém hlasu závisí". Pokud se toto skutečně stane, pak nastává průšvih. Kdyby přeci jenom skutečně záleželo na jednom hlasu, kdo bude zemi vládnout, každý si dokáže představit, co by to asi znamenalo. Pokud bychom i po všech přepočítáních zjistili, že rozhodl jeden hlas, měli bychom pocit, že se jedná o pochybný mandát. Až bychom měli tendenci říkat mandát nedemokratický, přestože právě tento by vrcholně demokratický byl.

Tak třeba u nás se mi zdá, že volby dopadají dobře, jen když jsou jejich výsledky zcela jednoznačné - jakmile je jakýkoli manévrovací prostor pro politická vyjednávání, zdá se mi, že se to "někde nějak" (v jakémsi demokraticko-kmotrovském meziprostoru) zvrtne - a je vlastně pohříchu jedno, kdo jak volil. Pochválit pražskou velkou koalici může jen ostřílený profesionální politický cynik - cynik na slovo vzatý, který uznává jen sílu sčítání hlasů, člověk bez ideálů, kterému je úplně jedno, z jakých částí se zombie slepí, hlavně že chodí, ať už napáchá cokoli.

Co nám dluží studenti

Celkem jasně si vzpomínám, co se dělo před dvaceti jedna lety - táta mne vodil na Václavák, kde jsme se tak nějak potulovali a přidávali se do skupinek lidí a pokukovali na jednotky veřejné (ne)bezpečnosti. Bylo mi tehdy skoro třináct let, můj bratr, který je o čtyři roky mladší, si na tuto dobu nevzpomíná už skoro vůbec.

Podobně tak v průběhu studia - moje generace ekonomů na škole byla posedlá tématem transformace a tvorby institucí, přechodem z centrálního plánování k svobodnému trhu a tak dále. Jen o pár let později tomu už bylo zcela jinak a naše oblíbená témata už nikoho zas tak moc nevzrušovala. A je to tak dobře, říkám si, každá generace má své vlastní jho, svou vlastní sadu problémů, která jí byla svěřena do vínku a kdy měla nebo mohla posunout svůj svět zas o kousek dál. Buďme rádi, že mladší generace má zas jinou sadu problémů - a neobtěžujme je těmi našimi posedlostmi. Jen mne mrzí, že hlas studentů není slyšet tolik, kolik by být slyšet měl. Myslím, že to je to nejmenší, co studenti (třeba za školy zadarmo!) veřejnosti přinejmenším dluží.

Sedmnáctý listopad považuji za jeden z našich největších svátků. Protože revoluci jsme si udělali sami, pamatuji na tu energii, která se zvedla z šedivé letargie cynického komunismu. A teď už si taky dvacet let musíme sami vládnout. A každá vláda, která přichází - to je výsledek toho našeho snažení.

Tomáš Sedláček
Autor je hlavním makroekonomickým stratégem ČSOB