Tomáš Sedláček: Co je a co není demokracie

O demokracii se v obecné rovině na naší politické scéně příliš nediskutuje, neboť jsou tu samozřejmě zajímavější témata jako "kdo s kým mluví a nemluví, co kdo na koho řekl a kdo koho uplatil, či neuplatil". Před volbami se přidá ještě oblíbené téma, co všechno bude zdarma, když zvolíte právě tu danou stranu. Nudné teoretické debaty o demokratickém systému se ponechávají politologům, sociologům a filozofům, jimž je o demokracii dovoleno psát, pokud možno tajemnou řečí vědeckou a potichu (v malých nákladech), aby nějaká myšlenka náhodou nepronikla na veřejnost. Zajímavé je, že v momentě, kdy se občané aktivně chopí svých demokratických práv, stávají se z politiků experti na demokracii - ba co více, stávají se bohy stojícími nad demokratickým systémem, bohy, kteří shůry rozsuzují, co demokratické je a co není.

Přestože jsou svobodné volby důležitou součástí demokratických mechanismů, nejsou všezaručujícím prostředkem ustavení demokracie, neboť k její konsolidaci je zapotřebí také fungování právního státu, transparentnosti institucí a odpovědnosti vlády vůči občanům, jinak hrozí zneužití moci. Navíc ale demokracie zaštítěná funkčními institucemi i dobrými systémovými podmínkami - ať už jde o právní stát, funkční byrokratický aparát, či ekonomickou výkonnost - by zůstávala jakousi prázdnou skořápkou, kdyby ji občané aktivně nepodporovali a nevěřili v její oprávněnost, tedy neformovali aktivní občanskou společnost.

Dědictví a opoziční smlouva

Velká účast v prvních volbách v roce 1992 ukázala, že lidé mají zájem podílet se na veřejném dění a v té době občané ještě považovali politiky za skutečné zástupce lidu a podle toho jim i důvěřovali. Jestliže v polovině devadesátých let byla s politikou spokojena celá polovina veřejnosti, pak v roce 1998 již pouhá jedna desetina (zdroj: CVVM). Co se přihodilo?

Přihodila se "opoziční smlouva". V roce 1998 došlo k výraznému poklesu pozitivního hodnocení demokratického režimu, k propadu důvěry ve vládu i další ústavní instituce a k již zmíněnému velkému nárůstu nespokojenosti s politikou. Tato "krize důvěry" v české společnosti vycházela zajisté také z celkového rozčarování z průběhu ekonomické reformy, odhalení privatizační korupce a byla umocňována zhoršující se sociální nejistotou. Korunu jí však nasadilo až uzavření tzv. "opoziční smlouvy" mezi dosud proti sobě stojícími stranami.

Odcizení se politice

Dlouhodobě se v České republice cítí být odcizena politice zhruba třetina lidí, přičemž šedesát procent veřejnosti je přesvědčeno o tom, že "politické instituce a politici dostatečně nereflektují požadavky lidí, a jakmile jsou zvoleni, sledují svoje zájmy a ne zájmy lidí" (zdroj: CVVM). Tyto údaje svědčí o tom, že v české společnosti došlo k znovuvytvoření bariéry mezi světem všedního života lidí a světem politiky, která byla budována pravděpodobně z obou stran: politiky, z nichž někteří upřednostnili své vlastní kariérní cíle před správou věcí veřejných, ale také občany, kteří vcelku snadno rezignovali na aktivní ovlivňování politiky. Politický svět se jim znovu odcizil a lidé jej začali vnímat jako oblast, která je jim vzdálená, na niž nemohou mít příliš velký vliv.

Když si to lidé myslí, (že jejich politický vliv je zanedbatelný), proč jim to tedy nepotvrdit? A že by se občané bouřili v důsledku rozhodnutí, které se jim nelíbí? Málo pravděpodobné. A budou-li se bouřit, vysvětlíme jim, že demokracie je přece to, že nás svobodně zvolili. Vždyť početně jsme přece většinou, silnější většinou u moci! A o tom přece demokracie je. Nebo snad ne?

Tomáš Sedláček
Autor je hlavním makroekonomickým stratégem ČSOB. Psáno ve spolupráci se socioložkou Markétou Sedláčkovou