Tomáš Sedláček: Vánoční urážka penězi

Představte si následující situaci. Po lahodné vánoční večeři se přesunete do obýváku, rozdáte dárky, dáte si šálek kávy nebo sherry a pohodovou vánoční náladu chcete dovést do sladkého konce, a tak se před celou nastoupenou rodinou postavíte doprostřed místnosti a svůj oslavný projev zakončíte slovy: "...a ta večeře byla tak vynikající, maminko, že ti tady za ni dávám tisíc korun! Ne, tisíc je málo, byla opravdu znamenitá a tys přípravou musela trávit dlouhou dobu, tak patnáct set, tady máš maminko - děkujeme!" A patřičný obnos vytáhnete hned na místě z peněženky. Co by asi nastalo? Maminka by jistě propukla v slzy: ne vděku, ale hanby.

Nesvatá cena

Na tento paradox upozornil ekonom Dan Arieli ve své knize Predictably Irrational, kde přichází s tezí, že lidé jsou schválně, a dokonce mnohdy předvídatelně iracionální. A na jiných experimentech behavioraní ekonomie ukazuje, že sice jsou oblasti v životě, kde preferujeme tržní vztahy, ale je také mnoho z nich, kde nás jakákoli platba uráží, kde se snažíme chovat (nebo chováme) jako by peníze neexistovaly. Třeba rodina. Asi by šlo zařídit rodinu na tržních principech, platit si za večeře a mytí nádobí, nevýdělečným dětem to počítat na dluh (zaplatíte, až budete mít) atd. Ale my nechceme. Peníze jsou sice velice mocné, ale v některých situacích je schválně eliminujeme. Kamarád vám rád pomůže přestěhovat gauč, aniž by čekal, že vy mu dáte záruku, že mu v dohledné době pomůžete s gaučem zase vy. Proto to schovávání cen dárků, proto to rituální "praní se o účet" v restauracích, proto zvaní na rundu, proto se účty v lepších restauracích schovávají do elegantních krabiček nebo kožených pouzder. To aby cena nebyla vidět, protože někdy, jak píše český filozof Zdeněk Neubauer, je cena nesvatá. V samoobsluze nám jde o každý haléř, ale v restauracích naopak rozmlžujeme přísný diktát jasné ceny tím, že dáváme spropitné - a děláme, že nám na penězích vlastně nezáleží.

Existují zřejmě dvě sféry, které od sebe přísně (byť nepsaně, mlčky a implicitně) oddělujeme: osobní vztahy a trh. V tom jednom se obdarováváme a tváříme se, že peníze neexistují. V tom druhém počítáme haléře a hádáme se do morku kosti. Průšvih nastane, když je neumíme jasně rozlišit. Což je případ našeho úvodního příkladu s vánoční večeří. Nebo Dan Arieli uvádí ještě jeden: kdysi se ptali špičkových právníků, zda by mohli své služby pro charitativní účely poskytovat za 30 USD za hodinu, ačkoli jejich běžná sazba je desetinásobná. Právníci odmítli. Když za nimi přišli za nějakou dobu se stejnou žádostí s jediným "vylepšením", že by totiž svou práci darovali nikoli s 90% slevou, ale úplně zadarmo, právníci souhlasili.

Egoismus a dobro

Jiný příklad, nad kterým jsem nedávno uvažoval: Ekonomové převážně věří tomu, že motorem společnosti je egoismus, tedy upřednostňování jasně definovaného vlastního blaha. Tento týden posmrtně vyšly Dějiny ekonomických teorií, úžasná kniha doyena české ekonomie prof. Sojky, kterého měli snad všichni rádi - a mnoho lidí, povětšinou ekonomů, pomáhalo s tím, aby tento opus magnum mohl spatřit světlo světa. Kdybyste nám ale řekli, že jsme to dělali z egoistických důvodů (peníze, zviditelnění atd.), tak byste nás tím zřejmě urazili. Přitom proč bychom se měli cítit uraženi, pokud je egoismus podle nás ekonomů tak normální a silný motiv? Protože jsou věci, které chceme dělat pro dobro (našich blízkých nebo kohokoli jiného) a bytostně za ně nechceme být placeni nebo jakkoli jinak odměněni. Nezištné bezpeněžní obdarovávání je prostě velice silný motiv, který si chceme zachovat a kam ekonomické uvažování sveřepě nechceme pustit. A je to dobře. Jako bychom tušili, že i my jsme ty největší a nejhlubší dary života dostali bez peněz a bez zásluhy.

Přeji všem čtenářům, nezištně, pokojné Vánoce.

Tomáš Sedláček
Autor je hlavním makroekonomickým stratégem ČSOB