Tomáš Sedláček: Co (z)může a nemůže NERV

Rezignací Pavla Kohouta se spustila vlna otázek na roli NERVu. Své mediální komentáře jsem si šetřil právě na tento článek. Odchodu Pavla Kohouta je mi líto, do boje proti korupci stejně jako do důchodové reformy vložil mnoho energie, zkušeností a času. Pavla Kohouta považuji za velice nadaného odborníka a publicistu, ač se v mnohém naše názory různí (euro), což je dobře. Není nic méně příjemného než být v místnosti plné lidí, kteří mají na vše stejný názor.

Chápu také Pavlovo zklamání: vláda, parlament, Senát a místní samosprávy skutečně mohly udělat mnohem víc v boji proti korupci.

Zároveň si to vysvětluji i tím, že Pavel nikdy dlouhodobě nepracoval ve státní správě, a tudíž jeho hladina trpělivosti je přirozeně nižší než většiny členů NERVu, kteří přece jen (ať již jakékoli) zkušenosti se státní správou mají. Státní správa, úřednictvo, je tu především od toho - ať se nám to líbí nebo ne -, aby udržovala status quo a udržovala (více či méně) funkční systém a řád. Role NERVu je ovšem zcela opačná. Měl by narušovat fungující (ne)řád, být myšlenkově odvážný, zkoušet nové věci, tlačit myšlenky, které se nemusí často líbit ani politikům, natož úředníkům. Není divu, že střetnutí těchto dvou světů je orná půda pro zklamání a deziluze. Je to ale také orná půda pro mnoho dobrého a mnoho nového.

Probůh, jaké rušičky?!

Korupce je největší žába na prameni české ekonomiky. Vypovídají o tom mezinárodní žebříčky, upadající statistiky konkurenceschopnosti a hrůzné historky podnikatelů, které člověk slyší po hospodách či z médií. Ke kauze Státního fondu životního prostředí toho již bylo řečeno dost. Musím ale zdůraznit to, že bytostně nechápu, co má, proboha, na ministerstvu životního prostředí, co dělat rušička. To totiž znamená, že si tam někdo chodil pravidelně ujednávat tajné dohody s cizími penězi, které pravděpodobně někdo nám všem kradl. To také znamená, že rušičku musel někdo schválit, zaplatit (opět z peněz daňových poplatníků!) a využívat. Přitom jediné, co tato republika potřebuje, jsou hlásné ampliony viditelnosti, kdekoli se nakládá s cizími penězi - a ne rušičky.

Jak jinak by to vypadalo, kdyby vláda mohla říci: "Stala se šílená chyba, omlouváme se. Už ale máme v Poslanecké sněmovně (ve vládě, v Senátu...) protikorupční balík, který začne platit příští kvartál. A něco podobného už se nebude opakovat. Ode dneška budeme všechny smlouvy zveřejňovat na internetu." To se koneckonců dalo udělat hned s prvním dnem nástupu vlády. Děje se tak už na Slovensku a v řadě dalších zemí.

Trpělivost došla i podnikatelům. Brzy se bude svolávat stávka podnikatelů před Úřad vlády, která bude podporovat právě šetrné zacházení se svěřenými prostředky. To není ani tak protest proti vládě, nýbrž je to vyjádření podpory všem jejím členům, kteří s tím chtějí (a mají!) něco udělat.

Role NERVu

První pastí, do které nesmí NERV nikdy spadnout, je snaha hrát si na politiky. Protože jimi nejsme, nemáme politickou legitimitu - a do politických bojů se zapojovat nebudeme. Prostě to není náš angrešt. Náš angrešt je dobře radit a doufat, že se někdo našich myšlenek ujme. Nemůžeme lámat politikům nebo úředníkům ruce za záda a nutit je do něčeho, co se jim nechce. A k tomu je, koukám, třeba hodně trpělivosti.

Na druhou stranu tady nejsme od toho, abychom vytvářeli kouřovou clonu vládní nečinnosti. Pokud se nebude naslouchat - a pracovat - nyní, také se může stát, že žádný další NERV se pěkných pár let nepodaří postavit. V to ale nevěřím, z našich jednání s premiérem a jinými členy vlády v jiných oblastech jsem tento pocit nenabyl.

Tomáš Sedláček
Autor je hlavním makroekonomickým stratégem ČSOB