Tomáš Sedláček: O mezích a neviditelné ruce super-trhu

Minuly týden jsem asi po 16 letech náhodou absolvoval stejnou cestu autobusem, kterou jsem jezdíval každé ráno na gymnázium. Šestnáct let, to už je celkem slušně dlouhá doba, a tak jsem přirozeně sledoval, co se vše změnilo a co naopak zůstalo stejné.

Po pár zastávkách to bylo jasné. Úplně se proměnily komerční prostory - prodejny a kanceláře. Díky bohu za to. Naopak prostor veřejný zůstal skoro stejný, případně, někde až strašidelně, ještě víc zchátral. Během té skoro hodinové jízdy autobusem po krajích hlavního města jsem neviděl ani jeden rekonstruovaný park, spravený chodník nebo vozovku. A nad tou vší bídou všudypřítomné reklamy. Jsem ten poslední, kdo by proti nim chtěl brojit, ale i tady jistě funguje rčení, že někdy méně je více, anebo jinak, že určitě neplatí úměra - čím víc reklam, tím víc toho nakoupíme. A pokud ano, že i toto musí mít svou mez. Marně jsem se snažil vzpomenout si, zda jsem při svých cestách narazil na nějaké podobně "vyprodané" město.

(Chu)doba veřejných prostor

Je to zvláštní, přestože Praha patří k nejbohatším městům, jako by to na ní nebylo vidět. Mám tím na mysli její novodobé bohatství, ne to, co jsme zdědili po předcích. Takové Brno nebo Bratislava mají svá historická centra mnohem lépe opečovávaná než Praha. V jejich centrech je do posledního detailu dovedená pěší zóna, chodníky elegantně navazují a v každé malé uličce jsou "vymazlené" urbanistické prvky. U Prahy ten pocit nemám. Navíc, jen v ulici, ve které bydlím - a je dost krátká - najdete osm identických prodejen s jakýmsi těžko identifikovatelným kýčem pochybného původu: huňaté čepice, krystalová minizvířátka a poznáte je podle toho, že jim u vstupu zběsile jančí míček s ocáskem, který se sisyfovsky tluče ve víku papírové krabice sem a tam. Jak to asi dělají jiná města, že se jim do centra nenahrnou všechna kasina a pračky peněz ze všech zemí a podzemí?

Vždycky jsem měl za to, že společnost je na tom špatně, když obecné trpí bídou a jen tu a tam se objeví ostrůvek soukromého přepychu. K takovému extrému máme hodně daleko, ale přesto: místo zahrádkářské osady, která stála podél mé gymnaziální cesty, vyrostlo další parkoviště k další hyper-, super-, megasamoobsluze. I jejich počet přece musí mít svůj limit - a mám takový pocit, že už se k němu blížíme. Zahrádkářské osady je mi líto, a přestože neviditelná ruka super-trhu by jistě našla mnoho důvodů, proč je supermarket (tedy česky super-trh) efektivnější, je potřeba město prostě hlídat. Vezměme si takový Central Park v New York City. To je totiž velký paradox: v městě, které ztělesňuje efektivitu vyhnanou do závratné mrakodrapové výše a hloubky podzemních parkovišť a skladů, v městě ulic do pravého úhlu a uspěchaných podnikatelů - je uprostřed naprosto neefektivní park, kde se prohánějí veverky - a nic se tam nevyrábí ani neprodává.

Ruka super-trhu

Neviditelná ruka dokáže vybičovat k nejvyšší možné efektivitě a využít každý centimetr, o tom nemusí být pochyb - a právě proto, i v jejím vlastním zájmu, je třeba ji omezovat, jinak zkonzumuje sama sebe nebo svého živitele. Je imperativem naší doby maximalizovat zisky a minimalizovat náklady. Ale musíme tomu určit mantinely, jinak budeme žít ve městě nebo společenství či rodině "minimaxovaných" do poslední mrtě.

Pokud zanedbáme péči o neviditelnou ruku trhu a péči o společný prostor a budeme se rozvíjet jen a směrem k hypermarketům a kancelářím, udusíme město pod sebou. Odkážeme tak budoucnosti město mnohem chudší, přestože plné reklam a super-prodejen.

Tomáš Sedláček
Autor je hlavním makroekonomickým stratégem ČSOB