Ladislav Henek: Evropa na pokraji velkého průšvihu

Arabský svět se bouří. Některé politiky a zastánce občanských svobod naplňuje arabská revoluce nadšením. Například německý Die Zeit uvádí, že "arabské revoluce jsou šancí pro nás". Podle něj zmizí s blízkovýchodními tyrany i spousta předsudků a Západ pozitivně změní pohled na islám. Objevují se i růžová přirovnání současné arabské revolty k událostem ve východní Evropě roku 1989.

Všichni Evropané však nadšeni nejsou. Odmítají srovnání s pádem železné opony a spíše než radost projevují strach. Jeden z hlavních důvodů strachu vyjádřila za mnohé německá europoslankyně Franziska Brantnerová: "To, že arabské revoluce nevyvolávají v unii nadšení, je pochopitelné, protože se celá její imigrační politika opírá o spolupráci s diktaturami států jižního Středomoří. Pokud padnou, bude to pro Evropu znamenat katastrofu." Dva opačné pohledy na jedno a totéž dění. Který z nich je blíže realitě?

Svoboda a demokracie? Kdepak. Chudoba a hlad

Arabskou revoluci nelze srovnávat s pádem železné opony. Proměna komunistických zemí střední a východní Evropy byla iniciována zejména dvěma hybateli: možností osvobodit se od opovrhovaných režimů, danou uvolněnou politikou vládce Kremlu Gorbačovem. A touhou po svobodě a demokracii. Chudoba a hlad zde nehrály prakticky žádnou roli.

Vření v arabském světě je naproti tomu motivováno především rostoucí chudobou. Touha po svobodě hraje druhotnou úlohu. Nadšení pro západní demokracii se stát od státu liší, ale u většiny protestujících je pochybné.

Země východní Evropy se po pádu železné opony mohly spolehnout na tři až čtyři silné opory:

- Vlastní zkušenost s demokracií. (Nikoli všechny, ale některé podobně jako Česko a Slovensko čerpaly z prvorepublikové zkušenosti Československa.)

- Pasivitu a nemohoucnost politických skupin - v tomto případě komunistických - které nechtěly proměnu země v demokracii západního střihu.

- Konsenzus naprosté většiny občanů o tom, v jakém konkrétním zřízení chtějí žít, jaký způsob konkrétní vlády preferují.

- Pozitivní zkušenosti sousedních a blízkých západních, kulturně a civilizačně spřízněných zemí.

Tam, kde některé z těchto opor chyběly - jako ve většině zemí bývalého Sovětského svazu - ubíral se vývoj více nebo méně odlišnými cestami. Formálně téměř všechny přejaly západní principy, ale v praxi se vydaly cestou, jež jim byla vzdálena.

V arabském světě však chybí prakticky všechny tyto opory. Vlastní zkušenosti s demokracií nemají. Politické a politicko-náboženské skupiny, které nechtějí ani slyšet o demokracii západního střihu, jsou v mnoha těchto zemích velmi silné. Konsenzus občanů o tom, v jakém konkrétním zřízení a pod jakým konkrétním způsobem vlády chtějí žít, zde není. Většina se dokáže shodnout na odporu proti současným autoritářským režimům. Ne tak na konkrétní podobě nového režimu. Významné pozitivní zkušenosti kulturně a civilizačně spřízněných zemí zde téměř chybí.

Nepokoje a násilí se zvolna rozšíří do Evropy

Co tedy bude dál? Můžeme si být zatím jisti třemi skutečnostmi: jednak že vývoj se bude v jednotlivých arabských zemích lišit. Všechny režimy nemusí padnout. Některé se mohou udržet za pomoci ústupků, brutálního násilí nebo kombinace obojího. Jiné autoritářské režimy, třebas mírně liberálnější, mohou vzniknout namísto starých. Vzniknou také více či méně demokratické režimy.

Za druhé si můžeme být jisti, že žádný z režimů, ať již starý, nebo nový autoritářský, ani demokratický nedokáže rychle a dostatečně splnit sny rebelantů. Jejich sny se týkají zejména odstranění chudoby, nezaměstnanosti, bídy, hladu. A svobodným surfováním po internetu se nenasytí. Právo volit své zástupce jim práci a slušný plat nezajistí. Hlavní příčiny chudoby a nezaměstnanosti v arabských zemích nejsou závislé na jejich režimech. Rostoucí ceny potravin, krach tradiční výroby kvůli levným čínským výrobkům, všemožné dopady hospodářské krize - to jsou jen některé příčiny, a na žádnou z nich neměli autoritářští vůdci vliv. Jejich pád nebude znamenat rychlé a uspokojivé odstranění příčin chudoby a nezaměstnanosti.

Třetí jistotou je tedy kocovina z neuskutečněných snů. Zklamáni budou ti, kterým se případně nepodaří svrhnout stávající režim. Zklamáni budou ti, kteří budou žít pod jiným autoritářským režimem. Zklamáni budou i lidé, již si prosadí nějaký typ demokracie, neboť chudoba jim zůstane.

Někteří ze zklamaných se možná pokusí o další revoltu. Vleklé nepokoje ale ještě zhorší bídu a nezaměstnanost; vyženou lidi z domovů. K těmto běžencům se přidají další zklamaní, kteří sice nebudou ohroženi nepokoji, ale uprchnou před autoritářskou vládou, starou či novou. S nimi se pohne i největší skupina lidí, těch kteří "jen" budou mít hlad. Zásadními pohnutkami k exodu tedy budou chudoba, hlad, nepokoje a zklamané naděje. Miliony zklamaných, hladových a vystrašených lidí budou chtít žít bez hladu, v klidu, případně i v demokracii teď hned. Nejlépe co nejblíže původnímu domovu. A nejblíže je Evropa.

Ano, jak říká evropská poslankyně Brantnerová, bude to katastrofa. Nápor na sociální systémy bude strašný. Problémy, po desítky let usilovně, leč hloupě zastírané fanatickými multikulturalisty, se budou násobit. Za imigranty přijdou do Evropy nepokoje, fanatismus, násilí. Za nepokoji snížení životní úrovně. Krize se vrátí v mnohem tvrdší podobě. Nejen krize hospodářská, ale také krize sociální a bezpečnostní.

Je proto vskutku nepatřičné srovnávat pád komunismu v roce 1989 s dnešní revolucí v arabských zemích. Pád železné opony přinesl zisk většině občanů Východu i Západu a menší problémy menšině lidí. Arabské revoluce přinesou obrovské problémy naprosté většině občanů Evropy i arabských zemí, a zisk jen nepatrné menšině.

foto: Reuters