Tomáš Sedláček: Chci jen to, co chci aneb Zapleteni na vlásku

Kdo z vás viděl krásný film (nejen) pro děti "Na vlásku", jejž právě dávají v kinech, jistě poznal, že hudební hit "Já chci jen to, co chci", který se objevil na konci, dokonale vystihuje celý příběh, a jak už to ve filmech bývá, vlastně i naše životy a jejich prazvláštní ekonomii - ekonomii touhy.

Koneckonců tam, kde existuje touha a chtění, je i primární zdroj efektivní poptávky, ze které čerpá hybnou sílu celá ekonomika a civilizace.

Chci jen to, co chci

Tahle věta není, ač se to tak může zdát, primitivní tautologií. Pokud se ponoříme hlouběji, zjistíme, že jsou věci, které chceme chtít, třeba milovat své děti a partnery, a pak jsou věci, po nichž sice toužíme, ale nechceme po nich toužit, např. rád čtu bulvár, ale kéž by mi nedělalo radost jej číst. To jsou touhy, po nichž tak vlastně toužíme netoužit. To neznamená nečinit, co nechci, ale je to něco ještě hlubšího - nechtít, co nechci. Například dítě, které nechce na návštěvu k tetičce, kdysi prostě dostalo pohlavek a šlo se. Dítě sice muselo jít, ale uvnitř si mohlo nechat svobodu nechtění. Dnes si k němu chápající rodič klekne a řekne: "Ty nechceš? Ale měl bys, vždyť teta je na tebe tak hodná a moc se na tebe těší, to bys jí přece neudělal." Dítěti tedy nestačí jenom jít za tetou, nýbrž musí chtít za ní jít.

Krásně strašidelná síla celého filmu "Na vlásku" (v angličtině Tangled, tedy doslova Zapleten) spočívá v tom, že zlá čarodějnice (která malou princeznu ukradla, aby z ní mohla sát její kouzelnou omlazující energii) je vlastně na dítě hrozně hodná. A ono tak velice ochotně přebírá její chtění a činí z něj chtění vlastní. To ukazuje na další pozoruhodnost: na našich touhách (nikoli však potřebách) není nic přirozeného. To, po čem toužíme, nám musí být nejprve někým ukázáno - výchovou (po tom se sluší a po tomto se nesluší toužit) nebo filmem (takhle má vypadat romantická večeře!) či jednoduše reklamou (nikoli nutně na konkrétní šampon, ale na to, že je důležité chtít mít, například tuze lesklé vlasy). V tom je mimochodem reklama užitečná, udržuje totiž kolo touhy neustále v pohybu - a hýbe tak ekonomikou. Ukazuje nám nové věci, po nichž máme toužit. Sami tak bohatou fantazii nemáme.

Ano, můžeme vše, co chceme, avšak sami neumíme chtít, co bychom chtěli chtít. To je mez naší svobody a tužeb. Koneckonců, pohádky (a vtipy) o zlaté rybce, která plní tři jakákoli přání, končí většinou neslavně - neboť se člověk ocitne většinou zpět tam, kde byl, anebo dopadne ještě hůře.

Kdo je Velký omezovatel touhy?

Kdysi dávno, když bylo lidstvo ještě mladé, omezovala naše touhy příroda. Později roli tohoto Velkého omezovatele, zdá se mi, hrála vyšší ontologická postava (Bůh), která jisté věci zakazovala (možná chceš zabít, krást atd., ale nesmíš). Ježíš to ještě zpřísnil: nestačí nezabít, ale špatné je už jen chtít zabít. Nicméně po "smrti Boha", kdy přestal hrát dominantní roli v psýché naší civilizace, se tímto Velkým omezovatelem stal systém (Bourdieu píše o systémovém násilí). To byla doba revolty (doba marxistických revolucí) proti systému, který nás omezoval, nutil, předurčoval aj. V dnešní době, zdá se mi, je to vůbec nejsložitější. Velkým omezovatelem se člověk stává sám sobě (proto se ve filmu Klub rváčů rozpolcená osobnost hlavního hrdiny doslova pere sama se sebou). Musí se jím stát, protože všechna jiná velká omezení (přírodu, Boha i systém) jsme jaksi podřídili sami sobě. Nezbývá nám tak, než abychom se hlídali sami. To je ono prokletí svobody, do níž jsme Sartrovsky "vrženi". Otázkou je, zda máme na sílu své vlastní touhy dost své vlastní síly omezovací. Jinak jsme opravdu jako v té pohádce zapleteni a visíme sami sobě na vlásku.

Autor je hlavním ekonomickým stratégem ČSOB.

Tomáš Sedláček