Byty, které letí

Rezidence Záběhlice sice vyrostla u slepého ramene Botiče, ale kdybychom o tom nevěděli, mysleli bychom si, že je to stavba odněkud z Holandska nebo Švýcarska, kde se daří neobyčejné architektuře. Na pražské periferii - nedaleko Hamerského rybníka a bělostného záběhlického kostela, kousek od maličkých zahrádek a na dohled od šedivé hradby panelových domů - takovou architektonickou atrakci neočekáváme. Kdo ji poprvé zahlédne, bývá hodně překvapený.

Volná ruka

Architekt Karel Mrázek, který Rezidenci Záběhlice se svými kolegy projektoval, obdržel jednoduché zadání, jehož základem bylo postavit na kraji rozsáhlého sportovního areálu dvanáct nadstandardních bytů se střešními terasami. Dále měl vytvořit prostory pro administrativu, fitness, wellnes a podzemní garáže. Dostal volnou ruku, což znamená naprostou svobodu v tom, jak všechno skloubí dohromady po provozní i výtvarné stránce.

Kancelářskou část umístil do podlouhlého jednopodlažního hranolu, jejíž fasáda je směrem na jih celá prosklená a na severní straně obložená betonovými panely. Nad ní nechal postavit trojici objektů - každý se čtyřmi byty. "Chtěl jsme vytvořit jasně čitelnou archetypální architekturu, a tak jsem vymyslel pramice či gondoly, které se líbily nejenom investorovi, ale zamlouvaly se i úředníkům na stavebním odboru desátého pražského obvodu. S jejich prosazením tedy nebyly žádné potíže."

Karel Mrázek tvrdí, že se každý úkol snaží uchopit tak, aby byl ztvárněn co nejjednodušeji a současně byl zajímavý. Vychází z odkazu Le Corbusiera, Miese van der Rohe nebo českých předválečných funkcionalistů. "Barák by měl být zajímavý, ale ne efektní," vysvětluje svoje pojetí architektury. "Kdybych to měl říci lapidárně, snažím se funkcionalismus tvarově ozvláštnit. Zajímá mě dynamika formy, a proto zkouším dodat svým domům viditelnou energii." Inspiraci nachází také v přírodě, hlavně při cestách po horách, horolezeckých túrách po zajištěných cestách - ferratách - v Dolomitech nebo na výletech na horském i silničním kole. "Kavárny mě nelákají, v tomto ohledu nejsem městský typ. Raději jsem co nejčastěji v přírodě, což je dobrá varianta k práci architekta, která vyžaduje hodně soustředění a odehrává se zpravidla u monitorů počítačů či rýsovacích stolů,." dodává.

Ostatně energie, o níž architekt hovoří, se odráží také z hlavních prvků záběhlické rezidence. Každá gondola je řešena jako betonová schráň a má trochu jiný tvar, takže nevyvolává monotónní dojem; v jemně se odlišujícím náklonu jejich čelní stěn je cosi příjemně rozrušujícího. Nad zemí je drží soustava ocelových sloupů a s horizontální podnoží i podzemními garážemi jsou propojené pouze schodišťovými jádry. Jinak nic. Snadno se dá skrze ně prohlédnout, vítr se nesetkává s jednolitým objemem. Proto působí, že levitují ve vzduchu, proto ten pocit lehkosti a křehkosti. Dlouhá pásová okna "přes roh" se na severní fasádě mění na obrovské výkladce hledící do větví stromů, takže člověk, který je uvnitř, se může cítit jako v ptačím hnízdě. Na protilehlé straně má zase dokonalý výhled na fotbalové hřiště s umělou trávou, kde se odehrávají o víkendech zajímavá utkání mládežnických týmů - hlavní obytná místnost může tak sloužit jako pohodlná pozorovatelna talentů. Jinak zde panuje zvláštní klid, který v metropoli nacházíme už jenom výjimečně.

Měděný kabát

Pozornost vzbuzují také fasády gondol, které Karel Mrázek nechal obložit měděnými lamelami širokými dvacet centimetrů a dlouhými od dvou do čtyř metrů. S podobnými obklady pracuje rád, patří to k jeho architektonickému stylu. Není bez zajímavosti, že když před deseti lety použil na obytný dům Kavčí hory I jako materiál Corten, po delší době tím navázal na architektku Věru Machoninovou, která s tímto ocelovým plechem úspěšně pracovala v sedmdesátých letech minulého století, ať už šlo o obchodní dům Kotva, nebo o Dům bytové kultury v Praze. Měděné plechy patří k těm, které jsou schopné odolávat bez výraznějších změn povětrnostním vlivům. Pakliže se z nich vytvoří fasáda, už se nemusí nijak udržovat - na rozdíl od běžných omítek nebo dřevěných obkladů, jež čas od času potřebují "oprášit". To je také důvod, proč se používají zejména ve skandinávských zemí, kde po většinu roku panuje velmi tvrdé klima.

Architekt Karel Mrázek chtěl, aby podlouhlé, ořechově zbarvené lamely poskládané dohromady vytvořily strukturu podobající se ušlechtile stárnoucí stromové kůře. Proto použil tři druhy plechu, jeden obyčejný a zbývající dva různě patinované. "Chtěli jsme, aby nepůsobily mechanicky, ale spíše jako by byly přirozeně rostlé," vysvětluje. Jenže nebylo zrovna snadné toho docílit. Nejprve museli ve studiu vytvořit kladecí list, podle kterého se jednotlivé lamely měly instalovat. Systém kladení měděných plechů byl rozkreslen na podrobných výkresech, jimiž se museli fasádníci neustále řídit. Bylo to sice několikanásobně pracnější, ale za požadovaný efekt, který se nakonec dostavil, to stálo.

"Počítá se jenom výsledek. Na to, za jakých okolností stavba probíhala, se rychle zapomene," připomíná Karel Mrázek. Dále upozorňuje na to, že podstatný je nejenom dům a reakce lidí, kteří v něm bydlí, ale i jeho vliv na bezprostřední okolí. "Pokaždé, když se pouštím do nového projektu, myslím na to, že zanechávám velmi hmatatelnou stopu, a proto se snažím, aby byla co nejkvalitnější. Nevím, jak dlouho budou domy, které navrhuji, existovat, ale určitě nejméně jednu generaci. Když si uvědomíme, že některé panelové domy, které se těžko dají pokládat za špičkovou architekturu, už mají za sebou padesát let, tak stavby vznikající s mnohem vyššími ambicemi by je snad mohly - spíš ale měly - překonat a zůstat tady třeba století. Pokud se budou bourat, už tady s velkou pravděpodobností nebudu, ale není mi lhostejné, co s nimi bude," říká architekt.

Rezidenci Záběhlice pokládá Karel Mrázek za svůj dosavadní vrchol v architektuře bytových domů. Ačkoliv je mu teprve dvaapadesát, tak se domnívá, že tento počin bude těžké někdy překonat. "Nemusel jsem řešit kompromisy. Všechno je tak, jak jsem chtěl. Investoři jsou velice kultivovaní a měl jsem jejich naprostou důvěru. Milují umění, jsou sběratelé a umožňují vzniknout dobrým věcem. Na začátku jsem přinesl model a po třech letech byl bez výraznějších změn zrealizován. Takový přístup je opravdu velmi výjimečný a myslím, že jenom díky němu se mohl dostavit kvalitní výsledek."

Záběhlice mají osobitého genia loci, který je založen na velké pestrosti a roztříštěnosti zástavby - mezi malé malé, původně dělnické domky se tu s větším či menším úspěchem prolamují soudobé bytovky. Nově příchozí se tady neorientuje snadno, protože živelný urbanismus postrádá logiku, jakou mívají plánovaně se rozvíjející části města. A tak než najdete cíl, budete muset chvíli bloudit velmi zvláštním labyrintem se spoustou slepých cest. Nakonec cíl bývá blíž, než jste si zprvu mysleli - alespoň mně se to přihodilo, když jsem hledal ultramoderní rezidenci, která naznačuje, jak by mohly "bytovky" v jednadvacátém století vypadat. Samozřejmě, chce to maličkost. Najít investory, kteří nechtějí jenom stavět a prodávat, ale mají zájem posouvat architekturu dopředu. Jinak hrozí stagnace.

Rezidence záběhlice

Investor: SANUSA a.s.
Autoři: Karel Mrázek, Jan Tichota Architektonický ateliér KAAMA, s.r.o.
Počet bytů: 12
Projekt: 2007
Realizace: 2010

Foto Radovan Boček: V trojici dvoupodlažních objektů, které mají jak z boku, tak v půdorysu tvar lichoběžníku, se nachází celkem dvanáct bytů. Každá "pramice" je obložena horizontálními kazetami z měděného plechu ve třech různých odstínech. Jejich uspořádání je záměrně nepravidelné, aby evokovalo stromovou kůru. Na severní straně se okna bytů mění na obrovské výkladce, které směřují přímo do korun stromů. Jejich obyvatel může mít pocit, jako by byl v ptačím hnízdě. Při pohledu od západu je dobře patrný kontrast mezi přísně pravoúhlou podnoží a expresivní hmotou „bytovek“. Pod rezidencí jsou garáže, z nichž se dá třemi výtahy dostat do dalších pater.