Tomáš Sedláček: Umění diskuse aneb chceme diskusi, nebo reformy?

Když se vláda konečně po několika desetiletích více či méně marných diskusí dohoupá k jakémusi pracovnímu závěru ohledně důchodové reformy, dostane políček za to, že málo diskutuje. Kdyby diskutovala ještě více, mohla zas dostat od prezidenta políček za to, že se stále jen diskutuje, a závěr nikde. Takže, babo raď.

Navíc se to dělá jinak: pokud mi kvalita diskuse skutečně leží na srdci, tak se snažím do diskuse přispět, a to tak, že průběžně. Jestliže se mi nelíbí její úroveň, je slušností dříve než médiím své obavy sdělit soukromě premiérovi nebo danému ministrovi a navrhnout nebo požádat o nápravu.

Ale k věci: Za prvé. Důchodová reforma se projednává - s vládou, poslanci, médii a odborníky i veřejností formálně od roku 2004, kdy byla založena Bezděkova komise. Důslednějším a profesionálnějším přístupem se může chlubit málokterá oblast reforem. To znamená, že se o reformě důchodů formálně diskutuje již téměř sedm let, neformálně mnohem déle. Její závěry, a to i ty průběžné, byly vždy publikovány na www.reformaduchodu.cz. Smysl Bezděkovy komise a posléze NERVu byl a je právě v tom, aby se tyto věci vytvářely apoliticky a expertně - a aby se o nich diskutovalo. Což mohl každý občan a každý novinář a každý prezident.

Kancléř a prospaná zima

Za druhé, ve vládním NERVu již dlouhou dobu sedí prezidentův kancléř, což je dobré a užitečné - ale zároveň předpokládám, že o vývoji diskuse prezidenta informoval. Jinými slovy prostoru pro diskusi bylo dost. Bít teď na poplach ohledně absence diskuse je tak trochu jako prospat zimu, probudit se na jaře a začít si stěžovat, že si člověk nestihl zalyžovat.

Za třetí, zvažovaly se opravdu všechny možné hlavní varianty, které byly na stole, včetně té, ke které, zdá se, se současný prezident vrací, tedy jakýsi "rovný důchod". Byla řádně a hlubinně diskutována před pěti lety téměř všemi. Kde byl prezidentův hlas tehdy?

Místo toho vidíme cosi typického: čekání na to, až bude na připomínky pozdě, a získávání politických bodů (k čemu je probůh stále potřebuje?) jakýmsi prazvláštním příspěvkem do diskuse, že "není diskuse" a "že se mi to nelíbí".

Mimochodem si všimněme stejného modelu jako u schvalování Lisabonské smlouvy: dlouhé čekání a záměrné nepodílení se na konstruktivních přípravách (přitom člověk blízký prezidentovi v přípravném konventu byl) a pak jen zcela věcně neužitečné, ale mediálně líbivé a vděčné zvolání na poslední chvíli: Mně se to nějak to, no, nelíbí. To je prostě nefér. Už jen přinejmenším z toho důvodu, že kdyby se takhle chovali všichni a takto se "podíleli na diskusi", tak se vůbec nikdy nikam nedostaneme.

Reformu nelze nikdy dělat tak, aby se líbila každému. Druhý český mýtus je, že reformy lze dělat bezbolestně, že na nich všichni vydělají - což je většinou zadání podobné kvadratuře kruhu. Zkrátka a dobře, ideální reforma neexistuje.

Národ nerozhodných diskutérů

Budu ten poslední, kdo chtěl mluvit či argumentovat proti vedení diskuse, je to, do jisté míry, součást mé profesní i akademické práce, ale politické diskuse mají směřovat k jistému cíli. Stejně tak euro diskutujeme tak dlouho a tak do nekonečna, aniž bychom se kamkoli posunuli. Jsme na stejném bodě jako v roce 2004.

Je čas na diskusi a je čas na rozhodování. V tom jsou třeba Slováci mnohem rozhodnější (euro i jiné reformy) - a mají tedy mentální i mediální prostor řešit jiné, nové věci. Díky Bohu, že se diskuse o důchodech posunula a snad již brzy bude u konce. Anebo jsme vloni nezvolili vládu reformní, nýbrž diskusní.

Tomáš Sedláček
Autor je hlavním makroekonomickým stratégem ČSOB a členem NERVu