Petr Honzejk: Zelené fuj a zelený ráj

Obnovitelné zdroje energie upadly v Česku definitivně v nemilost. Zákon má umožnit v případě hrozícího blackoutu jejich odpojování ze sítě bez náhrady. Na první pohled má argumentace ministerstva průmyslu logiku. Zájem spotřebitelů musí přece zvítězit nad zájmem "zlých solárníků, kteří si nahrabali a ještě nahrabou dost". Jenže nezačíná se to s odporem k alternativám přehánět? Jdeme přesně opačným směrem než Německo. To nyní sází na obnovitelné zdroje, chce investovat do pružnější přenosové sítě, jež by výkyvy dokázala absorbovat. S uhelnými a plynovými elektrárnami Němci do budoucna počítají jen jako se zálohou v případě výpadků energie z větru a slunce.

Kdo má pravdu? Krátkodobá racionalita je na české straně. Alternativní technologie jsou drahé, naopak těžit a pálit uhlí je nesnesitelně snadné a levné. Na straně Němců je zase potenciální profit, který plyne ze sázky na budoucnost, tzn. na technologické inovace, nezávislost na zdrojích, které dříve či později dojdou, na lepší životní prostředí.

Na obou stranách jde svým způsobem o populismus. V Česku se kvůli solárnímu průšvihu a antiekologické literární tvorbě Václava Klause vytvořila atmosféra nedůvěry až odporu k obnovitelným zdrojům. Zelená je aktuálně "fuj". V Německu je naopak módní víra v budoucí ekologický ráj, jež nabrala na síle po havárii v japonské elektrárně Fukušima. Zelení mají rekordní podporu. A jejich nadšení se na ekonomická rizika neohlíží.

Oba přístupy jsou - jako všechny krajnosti - škodlivé. A potřebují korekci. Pro nás to znamená: dříve než se Němcům vysmějeme, měli bychom si položit otázku, o kolik je horší plánovat budoucnost než se do ní nedívat vůbec.