Anna Durnová: Přichází učesaný extremismus

Imigrace je nežádoucí invazí cizích pracovníků do našeho životního prostoru. Národnostní menšiny zatěžují státní pokladnu a respektování jejich kulturních zvyklostí ohrožuje Evropu. Ještě před pár lety vyvolávaly tyto názory skandál. Jména jako Le Pen, Haider nebo Fortuyn byla synonymem nebezpečného pravicového extremismu. Dnes stejné názory z úst "pravého Fina" Tima Soiniho působí jako symbol ochrany tradičních hodnot a získávají přízvisko nová politická upřímnost. Vynášejí mu nejen druhé místo v posledních finských volbách, ale vytvářejí i obraz úspěšného politika a spořádaného občana.

Učesání extremistických názorů do krásného copu tradic v poslední době přibývá. Spočívá ve využití strachu spojeného s dobou sociálně nejistou a organizačně náročnou. I francouzský komentátor Éric Zemmour se stal miláčkem publika díky vášnivým bonmotům o ohrožení francouzských tradic muslimskou kulturou. Nevadí, že tím v podstatě nahrává Národní frontě. Tím méně, že strana po dosazení Marine Le Pen do svého čela láká na smířlivou notu o integraci. Integrace sice zůstává jednostranným přizpůsobením se většině, ve jménu ohrožení tradičních hodnot však působí jako přiměřená obrana.

Trik přiměřené obrany používají i Britská národní strana či Liga polských rodin, které v duchu křesťanských tradic varují před jinými kulturami. Pozadu nezůstávají ani Thilo Sarazin a jeho analýza muslimů nebo Václav Klaus s projevy o obraně českých tradic. Příměr utiskovaných občanů, jimž se před očima mění jejich města, funguje jako červený hadr na jejich strach. Umožňuje hodit skutečné problémy sociální nebo vzdělávací politiky do jednoho pytle s nápisem "Národnostní menšiny".

K situaci přispělo i prázdno, které vzniklo po vyblednutí politických projektů evropské konzervativní pravice. Konzervativci nepovažovali imigraci a problematiku národnostních menšin za součást sociální a vzdělávací politiky. Sestěhování do bytových ghett či nevůle připravit adekvátní vzdělávací agendu pro děti, které trápí neznalost jazyka více než nízká inteligence, byly přesně těmi politickými kroky, jež přispěly k patologizaci těchto skupin a připravily půdu pro nevraživost. Konzervativce v Rakousku, Německu, Francii nebo právě ve Finsku za to voliči odměňují odlivem k pravicovým extremistům. Politici jako Fin Soini totiž ztělesňují onen moment návratu skutečné politické vášně.

A konečně, za úspěchem učesání extremistických postojů stojí neschopnost přeměnit filozofickou doktrínu multikulturalismu na efektivní politický projekt. Multikulturalismus se příliš dlouho tvářil jako projekt intelektuálních elit, který s vášněmi a strachem běžných občanů nesouvisí. Politickým protivníkům se z něj podařilo vytvořit hnutí s ušmudlaným cejchem "pravdoláskařů", které obyčejnému člověku jeho tradice upírá. Přitom právě multikulturalismus ctění tradic dovádí do důsledku tím, že se jej snaží zajistit i menšinovému jedinci.

Domnívat se, že po více než půlstoletí využívání imigrační pracovní síly je možné se těchto jedinců buď zbavit, či je mávnutím kouzelného proutku změnit, je naivní a politicky nebezpečné. Posun takových postojů do názorového středu by proto měl být varovným signálem pro všechny, jimž na budoucím organizačním zvládnutí evropské různorodosti záleží.

Autorka působí na vídeňské univerzitě
Anna Durnová

"Právě multikulturalismus ctění tradic dovádí do důsledku tím, že se jej snaží zajistit i menšinovému jedinci."