Tony Bennett

V osudu posledního velikána jazzového zpěvu Tonyho Bennetta se dějiny hudebního showbyznysu protínají s klíčovými okamžiky moderních amerických dějin. Je tu hospodářská krize, 2. světová válka, poválečný boom i úpadek Hollywoodu. Dnes Bennett pro americký jazz znamená skoro totéž, co kdysi Frank Sinatra. Přesvědčivě o tom vypovídá i nové album Duets II, kde mu sekundují Lagy Gaga nebo zesnulá Amy Winehouse. Výjimečný byl Bennett také v roce 1997, kdy poprvé vystoupil v Praze.

HN: Na cestách zpravidla malujete cizí města, ale z Prahy impresionistickou malbu nemáte. Jak to?

Někdy cestuji narychlo a už nezbývá čas vzít do ruky štětec a rozhlédnout se kolem. Na svoji cestu do Prahy v devadesátých letech si ale pamatuji, je to obdivuhodné město. Jako dítě jsem vyrůstal v newyorské čtvrti Astoria, kde ve dvacátých letech žila spousta Čechoslováků. Většinou civilních povolání, ale byli mezi nimi myslím i umělci. Vždy jsem si jich vážil.

HN: Jste noblesní, skoro aristokratický muž s vybraným vkusem. Jak se člověk vašeho postavení vyvaruje toho, aby se z něj nestal snob?

Měl jsem po válce štěstí na učitele ve spolku American Theatre Wing, kde mi vštípili, že člověk má jít za nejvyšší kvalitou a nedělat kompromisy. To byla pro moji generaci mantra. Nikdy nenatočit levnou desku, jenom aby si člověk vydělal, nebýt přezíravý k publiku, nevyvádět excesy, ale udržovat si základní lidskou důstojnost a čest. Po válce byli lidé k těmto ctnostem vnímavější. Těch hodnot se jako zpěvák, malíř i člověk držím dodnes, a ve svých pětaosmdesáti se mám pořád co učit. Nejsem snob. Mám myslím docela lidový smysl pro humor.

HN: Kvůli recesi bývají dnešní časy přirovnávány k hospodářské krizi třicátých let. Vy jste v té době vyrůstal.

To přirovnání kulhá, pokud si lidé mohou sehnat práci. Vím dobře, jak to je těžké. Můj tatínek zemřel, když mi bylo deset, a po krachu na burze musela maminka dřít jako švadlena, aby uživila sestru, bratra a mě. V té době jsem se rozhodl stát bavičem, protože ze všeho nejvíc jsem chtěl, aby už si matka mohla odpočinout. Podařilo se mi ji zajistit alespoň na poslední roky života, koupil jsem jí krásný dům za městem. Snad jí to trochu vynahradilo ty těžké časy.

HN: Jsou také dnešní časy těžké?

Když se dívám zpět za tím, co jsem prožil, uvědomuji si, jak dlouhá cesta nám ještě zbývá. Přál bych si, aby si lidé víc cenili daru života, protože to je nejdůležitější. Má krásná země a její velký prezident Abraham Lincoln kdysi věděli, jak předejít těžkým časům: Lincoln říkával, že musíme nasytit celý svět. Nejen sami sebe a celou Ameriku, ale také Irák, Afghánistán nebo Írán. Teprve až celý svět bude mít, co do úst, zmizí války, zlepší se vzdělání a lidé nebudou přežívat ze dne na den.

HN: O přežití jste sám bojoval za války. Poslouchali jste v armádě hodně jazzu?

Moje jednotka měla poněkud jiné starosti, když jsme v tuhé zimě pětačtyřicátého přecházeli přes německou hranici. Bojovali jsme o malá města, o mosty i řeky, osvobozovali jsme koncentrační tábory. Na muziku jsme měli žaludek až po válce, když jsme čekali, až nás dopraví zpět domů. Zůstal jsem jako člen posádky v německém Wiesbadenu. Pamatuji si, jak jsem na Den díkůvzdání náhodou narazil na starého známého, černocha. Chtěl jsem ho vzít do kantýny, ale zastavil nás ukřičený důstojník a na místě mi sebral hodnost desátníka. Segregace existovala i v armádě a černoch přece o svátku nemohl jíst s ostatními! V důsledku toho jsem byl převelený do Wiesbadenu, kde jsem s rozhlasovým orchestrem poprvé v životě zpíval do éteru.

HN: Po návratu do USA jste pracoval jako zpívající číšník. Bylo to dobré povolání?

Kdykoliv jsem se před válkou nechal zaměstnat, abych pomáhal matce, práce mě nebavila, ale zpívající číšník v italské restauraci v New Yorku, to bylo jiné kafe! Dodnes si pamatuji okamžik, kdy jsem nad sebou přemítal a utěšoval se, že i když ze mě nebude hvězda, mám úžasnou práci a rád zůstanu zpívajícím číšníkem do smrti. Probíhalo to vždy stejně: přišel jsem k hostům, třeba manželskému páru, zapsal si objednávku a pak se zeptal, jakou by rádi slyšeli písničku. Prý třeba For Me and My Gal. Tak jsem utíkal do kuchyně, kde pracovali dva statní Irové, a ti mě rychle naučili slova. Pak jsem zase vyběhl na pódium a zazpíval.

HN: Jaká to byla obživa?

Nesla skvělá dýška, až patnáct dolarů za víkend, i zákazníci se chovali mile. Nepřicházeli proto, že by mě znali jako zpěváka, ale vážili si mě. Celý ten fenomén zpívajících číšníků ale není nic, co by bylo vlastní jen nám, italským Američanům. Vždyť i Frank Sinatra nebo velký Irving Berlin, který napsal píseň Bůh žehnej Americe, začali oba jako zpívající číšníci. A Berlin byl přitom Žid.

HN: Se Sinatrou jste se dlouho přátelili. Jak to, že se o vás nikdy nepsalo v souvislosti s Krysí smečkou, skupinou největších hvězd showbyznysu?

Samozřejmě jsme se znali se zpěváky Deanem Martinem i Sammym Davisem, ale k Frankovi jsem měl zvláštní vztah. Jsem hrdý, že mě Sinatra považoval za svého oblíbence, a navždy mi v hlavě zůstal jeho citát z časopisu Life, kde mě označil za nejlepšího zpěváka na světě. Od té doby mám vždy vyprodané koncerty. A s Frankem jsme byli blízcí přátelé až do jeho posledních dnů.

HN: Stejně jako kdysi Krysí smečka jste i vy v sedmdesátých letech přesídlil do Kalifornie. Proč?

Oni byli většinou zahrabaní v Las Vegas, ale i Kalifornie měla význam. Považuji tu dobu za konec velké éry zábavního průmyslu, který už se nikdy nepostavil na nohy. Když se v Americe na začátku 20. století točily filmy, dbalo se na kvalitu a producenti chtěli mít největší esa, takže všichni se do Kalifornie sjížděli. V osmdesátých letech z toho zbyla jen špína. Dnes Hollywood natočí vše, co může vydělat pár dolarů za víkend.

HN: Jak jste vnímal nástup rokenrolu? Sinatra ho nesl těžce.

Nebyl to můj svět. Já jsem z generace, pro kterou Ameriku symbolizoval Ellington nebo Nat King Cole a všichni ti úžasní jazzoví muži. Za svojí učitelkou zpěvu jménem Mimi Spearová jsem chodil na 52. ulici, kde bylo nejvíc jazzových klubů v celém New Yorku. Večer co večer tu hráli všichni od Billie Hollidayové až po Milese Davise. To byl můj svět a hodlal jsem v něm zůstat navzdory trendům. Podařilo se.

HN: Jak?

Nebožka Mimi říkávala: Neposlouchej zpěváky, nebo skončíš jako oni! Tak jsem se věnoval nástrojům a chodil jsem raději poslouchat, jak hrál Art Tatum na piano lépe než kdokoliv jiný, jak fantasticky držel tempa a při hraní jako by vyprávěl celé příběhy. To jsem se učil. A když jsem slyšel Stana Getze, který měl kouzelný, takový medový zvuk nástroje, i ten jsem se snažil napodobit. Tihle dva byli moji největší hrdinové, to díky jejich stylům jsem se vypracoval jako zpěvák.

HN: I na své nové desce duetů saháte po repertoáru jazzových standardů. Čím to, že nevyšly z módy?

Dnes se té sbírce říká Velký americký zpěvník, Great American Songbook, ale ve skutečnosti to bylo jinak. Samozřejmě že ty písně vznikaly už ve dvacátých a třicátých letech, prakticky od doby, co bylo technicky možné nahrávat zvuk. Ale všichni jejich velcí autoři, od Gershwina až po Portera, měli jednu podmínku, a to sice, že nebudou ztrácet čas s ničím, co pak velký Fred Astaire nedostane do filmu. Takže celý život s nadsázkou říkám, že zpívám z Velkého amerického zpěvníku Freda Astaira. Už mi to asi zůstane.

Swingující život

Swingový zpěvák Tony Bennett začal zpívat ve 30. letech, kdy přerušil studia malby, aby mohl živit matku. Jeho kariéra stoupala strmě od 50. let, kdy zabodoval hitem I Left My Heart In San Francisco.

Druhý dech Bennett chytil koncem 80. let, kdy nastartoval vlnu zájmu o tradiční jazz. Jeho comebackem byly pocty Franku Sinatrovi a Fredu Astaireovi, později také akustický koncert pro MTV.

Díky novému albu Duets II, na kterém zpívá s Lady Gaga nebo Amy Winehouse, se letos stal nejstarším zpěvákem v historii bodujícím v žebříčku hitů Billboardu.

POSLECHNU SI GOTTA
Češi znají Bennettův hit I Left My Heart In San Francisco od Karla Gotta, Bennett sám ne. "Ještě jsem se k němu nedostal, ale těší mě, jestli se má píseň uchytila i za mořem," říká muž, který chodí každé ráno malovat impresionistické východy slunce v Central Parku.
FOTO: SONY MUSIC