Tàpies

Vždy jsem považoval obraz za předmět a ne za okno - tato prostá věta katalánského malíře Antoniho Tapiese, který v pondělí ve věku osmaosmdesáti let zemřel, charakterizuje jeho rozsáhlé dílo hlouběji a výstižněji než řada zasvěcených studií. Stačí nahradit objekt slovem zeď, aby se před námi rozevřela jako vějíř celá problematika i život malířovy nepřehlédnutelné tvorby.

Tapies, narozený v Barceloně, patřil k posledním žijícím osobnostem, které ještě stačily prožít dobrodružství avantgardy a moderního umění, jeho prohry i výhry, propůjčit mu duchovní rozměr, vdechnout hmotě život, zpřítomnit temné světlo poezie.

Původně studoval práva, ale láska k malířství rychle zastínila paragrafy. Ve svých začátcích se inspiroval díly Paula Kleea a svého krajana Juana Miróa. Již od prvních obrazů a koláží, kde se často objevuje motiv kříže, převažuje v jeho díle nezvyklá zralost, orientace v moderním umění a obdivuhodná sečtělost. Vzrušující hodiny strávené před plátnem prokládá stejně vzrušujícími hodinami s knihou v ruce. Rychle do sebe vstřebává, obklopen stěží dýchatelným vzduchem frankistického Španělska, co je živé a co považuje za nutné.

Umělec se podílí na chodu světa

V roce 1947 spoluzakládá skupinu Dau al set, která se věnuje v oficiálně zakázané katalánštině umění a poezii. Zřejmě zde je třeba hledat kořeny jeho přesvědčení, že umělec je i člověkem, který se kriticky podílí na chodu světa.

Tapies v roce 1950 podniká první cestu do Paříže, kde v atmosféře nekonečných intelektuálních diskusí o nových cestách v umění, tak typických pro poválečnou dobu, najde s konečnou platností sám sebe. Svůj nezaměnitelný styl, který je sice na první pohled jednotvárný, ale který se - jak upozorňuje ve své studii o Tapiesovi Věra Linhartová - nikdy neopakuje. Vznikají první "materiálové obrazy", jeho vlastní obrazová řeč.

Objevuje pro sebe svět zdí, jejich často počmáranou či rozpadající se strukturu, jejich tajemství a každodenní poezii. Podle svých slov zvolna "dával do svých obrazů všechen dostupný materiál, všechny odpadky: písek, hlínu, mramorový prach, vlasy, útržky látky, papíru a občas i krém na holení a podobně. Obraz jako by byl složen z milionů prvků, a před mýma očima se rodily nikoli hladké povrchy, ale skutečné zdi."

Současně s obrazy vznikají i jeho až banální objekty jako například Železná roleta s houslemi, jednoduchá asambláž, které černý kříž však propůjčuje náhle znepokojující výraz. Jestliže se Tapies řadí k vrcholným představitelům světového informelu, některé objekty jeho dílo posouvají až do blízkosti rodícího se nového realismu. Stejně jako o mnoho let později jeho Stůl a sláma, objekt, který jako by stvořil demiurg ve svém nekonečném smíchu, kdy se na diváka doslova hrnou přívaly slámy z psacího stolu, které už nelze nikdy shrnout a usednout k psaní.

Jinými slovy k písmu, či spíše k jednotlivým písmenům, která hrají v jeho obrazech tak významnou roli a která se vrací jako podivný, tajemstvím zahalený leitmotiv. Nikoliv jen jako symbol, ale jako temné poselství, které nelze nikdy jednoznačně rozluštit. Stává se, stejně jako vše ostatní u Tapiese, jak čistým skupenstvím hmoty, tak i tím, co zůstalo ze slov ve světě, který jako by náhle neměl co říct, němým, ale přesto dostatečně výmluvným svědectvím. "Jako Franz Liszt napsal variace na jméno B-a-c-h, když propůjčil každému písmenu hudební hodnotu, posloužil jsem si já, abych vytvořil obrazové variace, trochu obměněnými písmeny abecedy."

Barevná šmouha

Třebaže jeho obrazy jako by většinou byly až monochromatické, jako by se v nich zastavil čas, přesto v sobě skrývají drama lidské existence. "V každém mém obraze je konkrétní představa, myšlenka, která je sice někdy stěží rozeznatelná, ale vždy existuje." Temné obrazy náhle projasní barevná šmouha, stopa, která svědčí o něčem živoucím v "mrtvém světě". Jsou plné nejen hmoty, ale i otisků, vrypů, čmáranic, sugestivního poselství. Říká: "Někdy dosáhneme většího efektu, když ukážeme hromádku nepřeberných zrnek písku, jedno jako druhé, než když budeme pronášet řeči o solidaritě."

Ani solidarita mu však není cizí, jak o tom svědčí série obrazů ze začátku 70. let, v nichž pranýřuje politickou situaci ve Španělsku, včetně popravy jednoho z bojovníků za svobodu Katalánska. Obrazy nazval prostě, ale výstižně: Vrazi.

U Tapiesova díla, sice rozmanitého, ale přísného, temného, tragického, cítíme, že mohlo vzniknout jenom ve Španělsku, navíc ve Španělsku té doby. Dobře věděl, že tajemství malby není jenom ve výmluvnosti předmětů, ale v neustálé oscilaci mezi tvůrčí inteligencí a hmatatelnou magií. Jeho vliv byl nezanedbatelný i na české malíře, především na ty, kteří se v 60. letech věnovali tehdy módnímu informelu. Snad nejvíc, možná i proto, že jeho malba rovněž byla poznamenána duchovním rozměrem, na Čestmíra Kafku, který převzal coby východisko i některé jeho postupy.

Od počátku 80. let až do konce života Tapies pro sebe objevil umění dálného Orientu, především Číny a Indie, jeho rafinovanost i moudrost. Do jeho díla znovu vstoupí motiv smrti, která už není jen symbolem, ale pomalu se rodící svobodou, konečným vyrovnáním se světem i kosmem, se sebou samým.

Jak ho viděli:

Michael Rittstein, malíř

Poprvé jsem se setkal s interpretacemi jeho obrazů v českém informelu. Měl haldy plagiátorů, ale jeho monumentalitu struktury, to nikdo nedosahoval. Tapiesovy obrazy, to jsou fragmenty skutečnosti, obsahují paměť povrchů.

Michal Singer, malíř

V osmdesátých letech jsem viděl na výstavě v pražské Městské knihovně tři čtyři jeho reliéfy. Úplně jsem ustrnul, bylo to zjevení. Tapies se stal pro mne symbolem prudké revoluce abstraktní malby proti té figurativní, vzbudil ve mně zájem o abstrakci.

Jiří Šetlík, historik umění

Byl neobyčejně přemýšlivým malířem, který dovede barevnou hmotu oživit strukturami, a tím oslavit hmotu, svět, život.

Rozhovor s kurátorkou někdejší Tapiesovy výstavy v Praze a ukázky jeho děl na http://art.ihned.cz

MALÍŘ
Antoni Tapies, narozený v roce 1923, zemřel v pondělí ve své rodné Barceloně.
FOTO: ČTK

TAPIESŮV KŘÍŽ A ZEMĚ
Do svých obrazů dával všechen dostupný materiál, dokonce i odpadky: písek, hlínu, mramorový prach, vlasy, útržky látky, papíru a občas i krém na holení a podobně. "Obraz jako by byl složen z milionů prvků, a před mýma očima se rodily nikoli hladké povrchy, ale skutečné zdi," prohlásil malíř. Na snímku obraz Cruz y tierra (Kříž a země), 1975, kombinovaná technika.
FOTO: GALERIE MODERNÍHO UMĚNÍ MICHELA FILLIONA