Carla Bleyová: Cigára a jazz

Pověstným "smetákem" na hlavě vymetá jazzové kluby už téměř padesát let. Ale v Česku zahraje pianistka Carla Bleyová poprvé až v neděli jako pětasedmdesátiletá dáma. Má za sebou koncertní freejazzovou minulost, byť do avantgardy promlouvala především jako skladatelka. Autorka výrazné jazzové opery Escalator Over the Hill zahraje v Přerově 22. dubna se členy svého dlouholetého tria, saxofonistou Andym Sheppardem a basistou Stevem Swallowem.

HN: Už padesát let vystupujete s velmi originálním účesem. Jmenuje se nějak?

V kruhu mých blízkých má název, ale nechci ho šířit. Nadto mi vlasy prořídly a dnes jsou kratší, ale v zásadě je takhle nosím od šedesátých let. Tehdy jsem si do nich vplétala i blonďaté dredy, ale ty pak přišly do módy, takže mě to přestalo bavit. Chtěla jsem mít na hlavě něco, na co si nikdo jiný netroufne.

HN: České muzikanty dodnes fascinují vaše rané miniatury právě z šedesátých let. Vracíte se k nim?

Jen výjimečně. Vznikaly na objednávku mého tehdejšího muže Paula Bleye, který vždy večer zaťukal na dveře, že ráno potřebuje šest nových věcí, tak jsem je přes noc složila. Dnes mi to trvá šest měsíců, a nadto miniatura jako forma se vyčerpala.

Píšu pro big bandy, momentálně i čtyřicetičlenný chlapecký sbor. Zní to trochu jako kostelní hudba, ale s tou já nemám nic společného. Už jako malá jsem se vykašlala na hodiny zpěvu v kostele a raději si pořídila kolečkové brusle. Přestala jsem věřit, že člověk přijde do nebe, a raději si to začala užívat tady na zemi.

HN: Třeba když jste prodávala cigarety ve slavném jazzovém klubu Birdland?

Na to ráda vzpomínám - měla jsem tác zavěšený kolem krku, ale koupit si ode mě cigára bylo skoro nemožné, poněvadž jsem všem říkala, ať počkají, než dohraje písnička. Byla jsem úplně uhranutá hudbou, obsluhovala jsem jen v prvních řadách u pódia a lidi mi museli klepat na rameno, aby ode mě dostali Lucky Strike. Paul Bley si koupil krabičku, ačkoliv nekouřil...

HN: Byla jste náruživá kuřačka?

Kouřila jsem dvě krabičky denně asi třicet let, ale už si nevzpomenu ani na značku. Když jsem dostala dvojitý zápal plic, došlo mi, že už mám v tomhle životě vykouřeno. Každopádně jako prodavačka jsem se neosvědčila, takže mi na krk dali fotoaparát.

Vždycky jsem pak přišla k nějakému zamilovanému páru vzadu u stolku a s úsměvem se zeptala: "Nechtěli byste z tohoto krásného večera fotografii na památku?" A chlap celej zesinal: "Prokrista, jen to ne, ještě by se to dozvěděla moje žena!" Pak jsem v Birdlandu prodávala taky vycpaná zvířata...

HN: To si snad lidé v jazzklubech kupovali vycpané mývaly?

Byla to zvláštní doba a Birdland ovládala mafie, takže tam se dělo všechno možné. Muzikanti dostávali místo honoráře drogy nebo příslib, že když je někdo bude otravovat, stačí hvízdnout a na pomoc jim přijde celá skvadra gangsterů. Pro mafiány byla jazzová hudba posvátná, a proto se k muzikantům chovali uctivěji než běžní majitelé jazzových klubů - ti, co nenosili bouchačky.

HN: A pak prý že padesátá léta byla konzervativní...

Byla to jízda! Ačkoliv jednou, když jsem ušetřila dvacet dolarů na spropitném, jsem s tím chtěla seknout a vrátit se do Kalifornie. Vyrostla jsem na západním pobřeží, jenže pak se mi doneslo, že nejlepší jazz se hraje v New Yorku, takže jsem si vzala stopa a svezla se prvním autem, které jelo kolem, rovnou až do slavného podniku Café Bohemia v Greenwich Village. Samozřejmě ještě jako nezletilá, taky v Birdlandu jsem dělala ilegálně. První dny jsem přespávala jen na nádraží Grand Central Station a neměla jsem ani kabaretní kartičku. A bez té nešlo legálně pracovat v klubech, kde se nalévá alkohol.

HN: Ke konci padesátých let a éře bebopových big bandů se dodnes hudebně vracíte. Proč?

Protože jsem zjistila, že nic na světě nezní lépe než původní big band Counta Basieho. A mě vždy bavilo psát bigbandovou hudbu, umím si při skládání představit zvuk třinácti, čtrnácti nástrojů najednou. Znám ta stará pravidla a ráda se jich držím.

HN: Zrovna vy, spojená s freejazzem, který ta pravidla kompletně zbořil?

Když jsme poprvé slyšeli Ornetta Colemana, dělalo to samozřejmě dojem a svým způsobem mi to imponuje dodnes. Ještě umím hrát free, ale po svém big bandu ho vyžaduji, jen když má opodstatnění v celku skladby.

Jazz totiž vůbec není otevřená hudba. Svazují ho samá pravidla: doprovazeč musí vědět, jak se neplést pod nohy sólistovi, bubeník musí držet ten správný groove, sóla fungují jen s určitým typem frázování. Vyžaduje to spoustu odpovědnosti a pravidla lze porušovat jen výjimečně.

HN: Už roky máte své webové stránky stylizované jako vězeňskou celu. To je metafora?

Kdepak metafora, jen celoživotní fascinace vězením. Taková morbidní láska k místu, kde je člověk svázaný a bezmocný, kde je neustále hluk. To mě dostává. S mým životem to nemá nic společného, ven chodím ráda a pravidelně. A muž mě na řetězu naštěstí nedrží.

HN: S basistou Stevem Swallowem, s nímž žijete, už hráváte padesát let. To ho ještě nemáte přečteného?

Pořád se něco dozvídám. Například že Steve v určitých tempech a tóninách umí přidávat k basové lince tercii a kvartu, což vytváří zvuk, skoro jako by hrál na kytaru. Ale každý umíme něco. Teď jsme se třeba s triem rozhodli hrát ve třech lidech skladbu pro big band.

Pořád si to v hlavě počítám a vychází mi, že na klavíru budu muset hrát za šest nástrojů, jenže já mám jen deset prstů a tím pádem odehraji nanejvýš pět dechů. A náš saxofonista Andy Sheppard víc než jeden dech taky neutáhne. Je zdrcující, jak jsou některé věci matematicky neřešitelné.

Další koncerty

Kromě koncertu v Přerově se jazz bude další dva týdny hrát také v Brně. Na tamní Jazzfest zítra přijede s novým albem indický klavírista Vijay Iyer. Špičkový výkon lze čekat také od předního saxofonisty Donnyho McCaslina (25. dubna) i věčně inovativního izraelského basisty Avishaie Cohena (26. dubna).

BYLA JSEM ČÍSLO
Pianistka a skladatelka Carla Bleyová (na snímku z 80. let) vystřídala za život tři jazzové manžely. Ten první, pianista Paul Bley, ji přivedl ke skladbě. Po boku trumpetisty Michaela Mantlera si založila vlastní vydavatelství. O basistovi Stevu Swallowovi s nadsázkou říká, že ji jako první teprve v devadesátých letech naučil akordy.
FOTO: PROFIMEDIA.CZ