Olga Sommerová: Samurajka Věra

Získala sto čtyřicet medailí, z toho jedenáct olympijských. V Československu se i přesto z Věry Čáslavské stala po roce 1968 persona non grata, protože neodvolala svůj podpis pod Dvěma tisíci slov. Podruhé zmizela v polovině devadesátých let po soudu svého syna Martina Odložila. "Její jméno má pořád váhu. Stačí se podívat, co kolem ní dodnes dělají Japonci," říká dokumentaristka Olga Sommerová, která k sedmdesátinám slavné sportovkyně, jejíž nečekaný telefonát před třemi lety nastartoval jejich přátelství, natočila dokument Věra 68.

HN: Jak jste prožívala olympiádu v Mexiku v roce 1968 a závodění Věry Čáslavské?

Televize tehdy olympiádu nepřenášela, ale její návrat z Mexika byl triumfální. Byla národní hrdinkou a symbolem vítězství poníženého Československa nad okupanty, protože porazila Rusky. Že udělala na stupních vítězů ono "tiché gesto", kdy odklonila hlavu od sovětské vlajky, jsem se dozvěděla až později. Byla slavná sportovkyně a statečná občanka, protože neodvolala podpis pod manifestem Dva tisíce slov.

HN: Napadlo vás v 70. a 80. letech někdy, co se s ikonou Čáslavskou stalo?

Nevzpomínám si, že bych se o ní něco doslechla. Zavřely se vody. Až teprve teď jsem zjistila, že byla zatracená, musela mýt baráky, aby si vydělala peníze. Po všech ovacích, kdy byla vyhlášená nejlepší sportovkyní světa, začali najednou lidé přecházet na druhý chodník. Takový pád a politickou nespravedlnost by jen málokdo unesl ve zdraví a na Věře se to pochopitelně podepsalo. I gymnastické zápolení ji stálo nervy. Nevím, jak mohla po letech vyjít s úsměvem na Hrad a začít pomáhat v kanceláři prezidenta.

HN: Film Věra 68 je vaše druhá spolupráce. V roce 1996 jste natáčely portrét pro GEN. Poté, co byl její syn Martin Odložil odsouzen za zabití svého otce, se stáhla do ústraní. Na co bylo nejtěžší se jí po těch letech zeptat?

Nejtěžší bylo ptát se právě na těch třináct let neexistence ve veřejném prostoru. Deprese byla téma, kolem nějž jsem ze začátku chodila po špičkách. Mimo kameru mi řekla plno věcí a později začala mluvit i na kameru. Možná to byla součást terapie. Když jsem se jí ptala, jak se z té propasti dostala, řekla, že neví, že je to nejspíš zázrak. Před pár lety spláchla do záchodu prášky, které jí naordinovali. Odmítla se podřídit léčení, které jí nepomáhalo. Když v roce 2009 zavolala, tak jsem z toho telefonátu byla v šoku. Ale bylo to asi osudové setkání. Jsme si hodně podobné vlastenectvím, zájmem o osud této země.

HN: Myslela jsem, že řeknete, že obě umíte provaz.

Já ne. Ani rukama. Ale spojuje nás to, že nám oběma záleží na spravedlnosti, že se snažíme pomáhat, kde můžeme.

HN: Jak vlastně ona vnímá to, že je národním symbolem?

Netuším, ale mám pocit, že byla a je nebývale skromná. Je si své dodnes trvající slávy vědoma, ale záměrně ji bagatelizuje. Jen kolik lidí ji muselo za život požádat o autogram. Ani po letech v ústraní její jméno neztratilo zvuk. Třeba v Japonsku, kde dostala po olympiádě v Tokiu samurajský meč, je stále nesmírně populární. Když jsme spolu přišly do společnosti a lidé se dozvěděli, že je to Čáslavská, byli úplně paf. Jak nebyla dlouho vidět, působila jako zjevení.

HN: V dokumentu nemluví žádní její kolegové z výpravy z Mexika. Nechtěli?

Nechtěla jsem si nechat Věru komentovat někým jiným. Ve filmu se s ní setká několik jejích přátel - Martin Vačkář, Václav Havel, Dana Zátopková a John Bok, protože mají společné téma.

HN: Věra Čáslavská je před kamerou uvolněná, bezprostřední. V jedné vtipné a zároveň výmluvné scéně za sebou táhne bedny s medailemi. Jaký byl její vklad do filmu, přicházela s nápady?

Přicházela. A řada z nich byla dobrá. Krabice jsem ale vymyslela já. Pokud je hrdina odvážný, má smysl pro humor a schopnost s nápady přijít, tak je to pro dokumentaristu dar, protože mu to dovolí překročit hranice, za něž by jinak nešel. Věra navíc výborně mluví.

HN: S čím dalším přišla?

Třeba že poběží chodbami Pražského hradu. Říkala, že tam přece nebude chodit, jako by jí to patřilo. Vymyslela i ten závěrečný taneček na sněhu na zahradě, kde tančila bosa. Já bych se jí neodvážila říct: Věro, sundej si boty a zatanči mi na sněhu. Navrhla, že udělá provaz tak, že bez držení sjede po sněhu, jak to dělávala dřív. Koukala jsem na ni z okna a třásla se strachy, aby si nenatrhla sval. Mrzí mě jen, že ve filmu není scéna, o níž jsem snila. Představovala jsem si, že by zacvičila gymnastickou sestavu na molu u mostu Legií přes Vltavu.

HN: Myslíte sestavu na kladrýně, jak kladinu před Mexikem nazvala jedna babička na ulici?

Ani nevím, jak by se Věra na to molo dostala, tak jsem se ani neodvážila jí to navrhnout.

HN: Čáslavská byla ochotná obětovat se pro rodinu, v dokumentu se mluví o jejím špatném manželství. Dokázala jste ji v tomto ohledu pochopit?

Nedokázala, vůbec. Jsem jiná. Ona vyznává tradiční manželství. O tom svém mi vykládala soukromě. Před kamerou nikdy, až na jednu scénu, kde popisuje, jak za ní běžel její manžel. O tom, že to manželství nebylo dobré, mluví vždycky někdo jiný. Tohle je téma, které jsem neotevřela, protože mi přišlo, že by bylo až bulvární.

HN: V jedné scéně ji John Bok, který se angažoval v prezidentské milosti pro jejího syna, doslova válcuje plamennou řečí a ona sedí jako oukropeček. Proč jste ji tam nechala tak dlouho?

Však ona mi to také vyčítala. Pochopitelně že nezapomíná na křivdu z toho, jak se chovalo její příbuzenstvo z manželovy strany. Vybrala jsem tuhle scénu, protože se kloním k názoru Johna Boka, že justice selhala.

HN: Má nějaké nevýhody, když točíte o blízké přítelkyni?

Dirigovala mě, ale v pozitivním slova smyslu. Hnala natáčení dopředu. Byly to dva roky důvěrného přátelství, kdy jsme si denně telefonovaly. Náš vztah se upevnil společnou prací. Myslím, že si zůstaneme věrny do konce života.

O tom, že její manželství s Josefem Odložilem nebylo dobré, mluví vždycky někdo jiný. Tohle téma jsem neotevřela, protože mi přišlo, že by bylo až bulvární.

VĚRNY (SI) ZŮSTANEME
Poprvé s Věrou Čáslavskou točila Olga Sommerová v roce 1996 portrét pro sérii GEN. Tehdy se sešly jen na čtyři hodiny. Druhé setkání po třinácti letech bylo už o poznání delší. Dokument Věra 68 vznikal dva roky. Jeho centrální událostí je olympiáda v Mexiku v roce 1968, kde gymnastka získala čtyři zlaté.
FOTO: HN - MATEJ SLÁVIK A CINEMART