Půlnoční není jen jedna

Album zpěváka Václava Neckáře nazvané Dobrý časy nelze rozebrat jako stavebnici na jednotlivé části - texty, hudbu, instrumentaci, zpěv. Auta také jezdí z bodu A do bodu B vcelku - motor nikdy nejede napřed a brzdy pozadu. Stejně tak se na právě vydaných Dobrých časech pojí neklidný "motor" mladších instrumentalistů s umírněnými "brzdami" proslulého barda české populární hudby do celistvého tvaru, který má obdivuhodnou emoční akceleraci. A ta určuje stěžejní pocit z Dobrých časů.

Švejdík melancholik

Hlavní autor - melancholik Jaromír Švejdík z kapely Priessnitz, známý také jako komiksový kreslíř Jaromír 99, spolu s Dušanem Neuwerthem z Tata Bojs nabídli Václavu Neckářovi přímočaré klidné písně v tempu volné chůze, které vybavili několika výraznými refrény. K nahrávání přizvali mimo jiné zpěvákova bratra Jana, hrajícího na violoncello, vokální sbor Doubravánek, do písně Na Rafandě zpěvačku Lenku Dusilovou či dva suverénní hudebníky z newgrassové kapely Druhá tráva - banjistu Luboše Malinu a dobristu Luboše Novotného.

Prolnutí různých hudebních "škol" funguje jako pružné tkanivo trampolíny, od níž se bezpečně odrážejí ty nejobyčejnější baladické písně inklinující k rocku, šansonu, folku, "lidovce" či country. Zpívá se v nich o všedních věcech ještě všednějším jazykem: o vzpomínkách, touze, ránu, rozchodu, alkoholu, smrti, Pánu... A když jednu z emočně nejvyspělejších, nazvanou Tohle není píseň o lásce, doprovází cembalo, zní jako novodobý ohlas velebné kantorské hudby z časů Jakuba Jana Ryby.

Legenda s prorockým akcentem

Některé písňové výjevy z alba připomínají svaté kolorované obrázky z dávných poutí (člověk stojící na rybníku) či snímky z rodinných alb. Jiné dosahují thrillerové atmosféry, když nevlastní otec otevírá plyn, zamyká dveře a opouští spící dům (Noční vlaky).

Na Dobrých časech cosi sofistikovaného podpírá cosi na kost zjednodušeného. A naopak. Přímočará lidovost koexistuje s vyhraněnou precizní instrumentací, nejistá intonace zralého muže se stává cennou starožitností, díky níž banální verše získávají prorocký akcent. Vcelku pak album zní prostě jak první věta Janova evangelia: Na počátku bylo slovo.

Populární hudba vyžaduje zjednodušení a legendu, jinak by nebyla populární. Obojí Dobrý časy splňují. Nevyjadřují přehnané umělecké ambice, jsou víc tradicionalistické, drží se časem prověřených písňových vzorců. A příběh Václava Neckáře, postiženého před deseti lety mrtvicí, která mu z hlavy vymazala slova, jimž se znovu musel učit, parametry legendy vykazuje. Také kdesi na počátku Dobrých časů bylo znovu vyřčené slovo.

Opět na Půlnoční

Václav Neckář v kostkované košili a klobouku sklopeném do očí připomíná na obalu desky artově pojatého Přemysla Podlahu z reklamy na travní sekačky, případně strejdu, co má pole u rybníka. Ale přitom tu nic není směšné, nic nedráždí povrchností. Jako by album bylo součástí přirozeného řádu věcí, v němž spíš než lineární historický čas měří věčnost cyklus střídajících se ročních období. Písně na Dobrých časech jsou zaseté, vzrostlé, sklizené i spotřebované zároveň.

Česká pop music takové album potřebovala. Desku, která má potenciál spojit generace posluchačů - jako rituální "text", mýtus, pověst, pohádka, k níž se nějakým způsobem vztahuje nebo vymezuje téměř každý. Václavu Neckářovi ve spojení s Jaromírem Švejdíkem a Dušanem Neuwerthem se to podařilo albem, které předznamenala píseň Půlnoční z filmu Alois Nebel. Ta na Dobrých časech nechybí. Je pevnou součástí názoru celé desky, již uzavírá, a ani svou pověstí největšího českého hitu posledních let její repertoár nezastiňuje. Posluchač nad albem spíš zjišťuje, že Půlnoční vlastně není jen jedna. Ty ostatní "Půlnoční" se pouze jinak jmenují.

Václav Neckář

Dobrý časy
Supraphon 2012

ZÁKLADNÍ KVARTETO
Václav Neckář se svým bratrem Janem (vpravo) a autory desky Dušanem Neuwerthem (vlevo) a Jaromírem Švejdíkem.
FOTO: DUŠAN TOMÁNEK - SUPRAPHON