Norah Jones: Retro pop

Po deseti letech v hudebním showbyznysu přichází americká zpěvačka a klavíristka Norah Jones s albem Little Broken Hearts. Víc než kdy předtím se tu vzdaluje svým někdejším jazzovým začátkům, hlavně pod vlivem producenta Dangera Mouse, který v zásadě popové desce vtiskl svůj osobitě filmový retro zvuk. "Deset let, nezní to skvěle? Stále věřím, že se hudbě budu věnovat celý život," řekla Norah Jones v exkluzivním rozhovoru pro HN.

HN: S každou deskou měníte účes. Je to kvůli image?

Vždy jde o mé soukromé rozhodnutí. Baví mě, když mě pak lidé pár týdnů nepoznávají. Dobře to funguje na turné v cizích městech. Na šňůře se mění všechno, odpoutám se od normálního života, většinou ani nečtu esemesky. Trávím čas s jinými lidmi, tak jsem prostě jiná.

HN: Jak se vám mění život v New Yorku?

Kdysi jsem pracovala jako servírka v galerijní kavárně. Měla jsem plat pár dolarů denně, takže největší radost mi udělalo, když jsem na spropitném dala dohromady přes padesát dolarů. Teď je to jiné. Neumím říct, jestli žiji šťastněji. Člověk má být spokojený, když dělá, co ho baví a co dělat chce. New York je anonymní město. Nemusím nosit převleky, pořád hraju v malých klubech. I když mluvím jinak a chovám se jinak, stále si mohu sednout do kavárny a pozorovat, jak lidi chodí kolem a nevědí, že po nich koukám. Po večerech ráda vařím, chodím do kina, poslouchám desky. Mám normální život.

HN: Máte ještě čas chodit na výstavy?

Miluji umění, vždy jsem ho měla ráda. Chodila jsem na uměleckou střední, kde se pořád hrálo a tancovalo. Malovala jsem obrázky, vyráběla si doma šperky. Všichni kolem mě byli ke všemu otevření, to ve mně asi zůstalo. Dodnes miluji všechny druhy umění. A snažím se zpravidla stihnout co nejvíc výstav.

HN: Zůstává ve vás něco z dětství, z osmdesátých let v Texasu?

Hlavně láska ke countryové hudbě. Poslouchala jsem i Nirvanu, ale ze všeho nejraději Hanka Williamse a z jazzu Billie Holliday. Dlouho jsem si myslela, že budu hrát country, ale život to zkomplikoval. Nějak jsem se hudebně otevřela. Ale country mi v hlavě žije dál. Možná ho ve mně slyší dospělí, kteří chodí na mé koncerty. Někdy jich je víc než teenagerů.

HN: Kolik z vašeho života se promítá do písní?

Něco tu a tam. Písně nemusí být o mně, hudba není deník. Někdy ve mně vzbudí zájem film, jindy situace, kterou prožijí mí přátelé. Někdy si potřebuji sama vylít srdce, ale zjistila jsem, že vylévat si srdce do hudby může být i pěkná otrava pro posluchače. Takže mé nové album je možná osobní, ale musí se brát s nadsázkou. Je v něm dost fikce.

HN: Hudebně se rychle měníte. Souvisí to s proměnami osobnosti?

Jestli ano, tak všechno, co je na nové desce, se muselo odehrát před rokem nebo dvěma. Změnila jsem se? Když já ani nevím... Bývala jsem víc podrážděná. Nechala jsem se snadno vytočit. Prožila jsem si pár stresových vztahů. Rychlé změny nálad jako na horské dráze a pak hodně takového stavu, když se člověk rozejde s někým, koho opravdu miloval.

HN: Vy jste ta, co se rozchází, nebo naopak?

To se nedá obecně říct. Po rozchodu je snazší psát procítěné písničky a ty možná zanechávají větší dojem. Nejsem ale nějak ujetá na melancholii, akorát jako malá jsem si na deskách nejraději pouštěla balady. Podle mě musí být v každé písni trochu dramatu. A když není, je třeba si ho domyslet. Někdy takhle dlouho šlapu vodu, než mě napadne to správné.

HN: Rozchod je tématem už vaší druhé desky za sebou. Nemůžete také jednou natáčet, když vám to zrovna bude klapat?

Mívám temnější nálady. Třeba teď vnímám rozporuplné reakce na písničku, ve které trochu s nadsázkou zpívám, že zabiju holku, která mi přebrala kluka. Mužští jsou tím zaskočení, holky ta představa náramně baví. Asi nějaké archetypální nedorozumění mezi pohlavími, že? Ale nejsem depresivní typ, prostě jsem si jen prožila dva rozchody a ty dlouhé fáze, ve kterých se dávám dohromady, se na mně podepsaly. Přitom zpětně vzato mi vždy připadají zbytečné, ale v tu danou chvíli se to nedá ovlivnit. Prostě ty vztahy prožívám.

HN: Nové album jste natáčela jen s producentem Dangerem Mousem. Chce to víc představivosti, když se postupně vrství jednotlivé nástroje?

Ne, ale hodně mě to baví. Není to ani z poloviny tak těžké, jak jsem si myslela. Dangera Mouse znám asi čtyři roky, nejdřív jsem jen zpívala na jeho albu Rome, ale pak jsme si vyhradili dva měsíce ve studiu v Los Angeles a prostě jsme si hráli se zvuky. Zkoušel na mě ty svoje divné groovy, říkal, že nechce produkovat, že to bude na férovku fifty fifty. Byla jsem otevřená a stejně tak on. Tak z toho vylezly pestřejší věci než obvykle.

HN: Hlavně celkový zvuk. Pro vás dost neobvyklý.

Je to výsledek experimentu, i když se nemusí líbit. Každý máme rádi něco jiného. Pro mě je důležité, že jsem se cítila sama sebou. Nechci dělat stejnou hudbu jako kdysi na své první desce. Byla jsem tehdy tak mladá, že jsem vůbec netušila, co chci hrát a kam mě to hudebně táhne. Pořád mi někdo radil, ze všech stran tlak. Teď zkouším jiné věci a jsem ráda, když na tu změnu lidé přistoupí.

HN: Potřebujete producenta, který má takhle vyhraněný zvuk?

Nepotřebuju, ale ráda zkusím cokoliv. Líbila se mi také změna toho nahrávacího procesu. Tentokrát jsme si písničky sami napsali, sami si je natočili. Až teď je s novou kapelou hrajeme naživo v plném počtu. Je to osvěžující.

HN: Ještě se učíte na kytaru?

Hraju na ni víc než na klavír. Hlavně jsem s kytarou začala skládat. Moc na ni neumím, takže jen chytám akordy a tím pádem nevymýšlím nic složitého. To se asi projevuje. Ale taky mě například baví na koncertech stát čelem k publiku a udržovat kontakt. Za klavírem jsem vždy zády k jedné části sálu, to je nuda. Měla bych na klavír hrát víc, ale nemám čas cvičit.

HN: Existuje spojnice mezi Mousovým filmovým zvukem a vaší hereckou dráhou?

Mám ráda filmy a Danger Mouse je jasný filmový typ. Vnímá hudbu přes obrazy, poslouchá filmovou hudbu, zvlášť ty psychedelické věci ze šedesátých let. Celá jeho předchozí deska Rome byla jako neexistující film. A já sama chodím ráda do kina, dokonce i na cizojazyčné filmy. Nevadí mi, že musím číst titulky. Ale herečka dobrá nejsem.

HN: Nejste spokojená s tím, jak jste hrála ve snímku Moje borůvkové noci?

Dost jsem se potom styděla. Neumím si vytvořit tu druhou hereckou osobnost a celá se změnit, když mi někdo dá povel. Stojí to moc úsilí a výsledek stejně není kdovíjaký. Měla jsem štěstí, že má postava ve filmu začíná vlastně s trémou, do toho se mi dobře vplulo. Jinak bych potřebovala herecké lekce. Asi si věřím spíš v muzice.

DESET MILIONŮ
Třiatřicetiletá zpěvačka a klavíristka Norah Jones, dcera indického sitáristy Raviho Shankara, proslula v roce 2002 jazzovým albem Come Away With Me. Deska vyhrála pět cen Grammy a s deseti miliony prodanými kusy se stala nejlépe prodávaným albem v celé historii značky Blue Note. Následná alba Feels Like Home (2004) a Not Too Late (2007) se prodávala méně úspěšně, zato zpěvačku začala ukazovat jako autorsky vyhraněnější osobnost.
FOTO: FRANK W. OCKENFELS - EMI