Tři symfonie

Po třech Mozartových symfoniích už nemůžeme hrát žádný přídavek, řekl v úterý z pódia Smetanovy síně publiku lámanou češtinou dirigent Daniel Barenboim. Definitivně tak po dvouhodinovém, předem dlouho vyprodaném koncertě ukončil s úsměvem potlesk.

Vídeňští filharmonikové předvedli na Pražském jaru skutečně ne zcela obvyklý program a dodávat po něm ještě něco od Mozarta by už bylo příliš - a cokoli jiného by se asi opravdu nehodilo. Nelze se ovšem zbavit dojmu, že přes bohatost Mozartovy hudby to byl program možná až příliš monotematický. Různorodější sestava skladeb (anebo alespoň jiný program následující den) by možná přinesla ještě větší potěšení. Že však geniální vídeňský klasik patří k tomuto tělesu neoddělitelně a že se jeden z nejlepších orchestrů světa pohybuje ve stylu jeho hudby s dokonalou samozřejmostí, bylo zřetelné a slyšitelné.

Interpretace plná fantazie

Barenboim, letos na podzim sedmdesátiletý, rovnoměrně a s obdobným nadhledem rozkročený mezi dirigentskou a pianistickou dráhu, není zdaleka jen mozartovským interpretem. Stejně tak je doma třeba ve světě Wagnerových oper. Je muzikální a má autoritu. Svými gesty spíše oživoval hudební dění na rozhodujících místech partitur, jinak mohou filharmonici vlastně hrát tuto hudbu skoro sami. Dirigent toho velkoryse využíval, nebo to dokonce dával najevo.

Výsledkem byla jemně nuancovaná, svobodně dýchající hudba s tisícem a jedním detailem. V tom je pravá síla filharmoniků z rakouské metropole, že se v jejich přístupu propojuje ovládnutí materie, nejvyšší hráčské mistrovství a odpovědnost, a to tak, že jejich hra působí plností fantazie a spontánní muzikality. O to více překvapilo během večera několik drobných, ale slyšitelných hráčských selhání. I mistr tesař se někdy utne.

Tři Mozartovy poslední symfonie jsou každá jiná, nejzajímavější je asi prostřední z nich v tónině g moll. Je potěšením naslouchat takové hudbě v interpretaci, která postihuje střídání a jemné odstíny měkkosti, závažnosti, bezstarostnosti a hravosti, v interpretaci, která oplývá kultivovaným zvukem a není bezduchá. Nicméně Berlínští filharmonikové, o nichž se říká, že jsou tím vůbec nejlepším orchestrem, svým Mahlerem dokázali loni v Praze uchvátit ještě víc.

Drahý a zaneprázdněný host

Důvody, proč proslulí filharmonikové nejezdí do Prahy častěji, nemusíme hledat ve vzdálenosti mezi oběma metropolemi, ale spíše v penězích a v praktických věcech. Pozvání podobného tělesa přijde pořadatele na několik milionů korun. Je to projekt z těch finančně i organizačně nejnáročnějších a myslet si, že bude možné se těšit z výjimečného umění sousedů třeba každoročně, by bylo asi naivní.

A pak je také pravda, že právě tento soubor, tvořený jako družstvo členy orchestru Vídeňské státní opery, obecně cestuje méně než některé jiné. Úkolů v divadle je totiž hodně, na jaře se koná festival Wiener Festwochen a v létě je filharmonie vždy rezidenčním tělesem na Salcburském festivalu...

Vídeňští filharmonikové se na Pražském jaru doslova jen mihli. Svým Mozartem naplnili očekávání a odjeli do Drážďan, ale jestli jejich úterní hostování bylo opravdu tím nejlepším koncertem letošního festivalu, bude přece jen jasné až po skončení celé přehlídky.

Vídeňská filharmonie

Dirigent Daniel Barenboim
Pražské jaro,
Smetanova síň Obecního domu, 15. května.

BEZ PŘÍDAVKU
Vídeňští filharmonikové, kteří se vrátili do Prahy po šesti letech, přednesli tři symfonie ze svého stěžejního repertoáru od W. A. Mozarta - a sklidili dlouhotrvající potlesk vyprodané Smetanovy síně. Dirigent Daniel Barenboim na závěr publiku oznámil, že nebudou hrát žádný přídavek.
FOTO: PRAŽSKÉ JARO - IVAN MALÝ