Kimmo Pohjonen: Harmonikář

Vypadá jako rozhněvaný a popravdě nebezpečný muž. Finský akordeonista Kimmo Pohjonen hrává po boku zápasníků i vesničanů v traktorech, ale cit má také pro jemnější hudbu. Vloni uhranul publikum pražských Strun podzimu s důmyslnou světelnou show a letos vystoupí 12. července na Colours of Ostrava spolu s hvězdami klasické hudby Kronos Quartetem. "Když jsem za nimi jel do San Franciska, zjistil jsem, že klasičtí muzikanti mají i smysl pro humor. Ti, které jsem pamatoval z mládí z Finska, takoví nebyli," řekl Pohjonen pro Hospodářské noviny.

HN: Připomínáte ranaře. Dostal jste někdy takříkajíc "přes držku"?

Nemůžu říct, že by si na mě lidé troufali. Ale nejsem útočný typ, jen přizpůsobuji svoji kondici podmínkám, které mi klade nástroj, a ty by bez dobré fyzičky byly likvidační. Když jsem koncem sedmdesátých let studoval, neustále jsem byl obklopený finskými yapíky, kteří jezdili v Mercedesech a nosili kravaty. Chtěl jsem být jiný. Už kvůli ženským.

HN: Neletěly tehdy ženské víc na rockery než na akordeonisty?

Finsko je výjimečné, protože už od třicátých let máme tradici akordeonu jako skoro národního nástroje. Ta popularita mu vydržela dlouho, zhruba do doby, než jsem začal hrát já. V mojí vesničce jsme měli akordeonový klub, kde jsem byl nejmladší. Chodili tam staří páni a chtěli slyšet lidové písně, valčíky z války a muziku, která se hrála v restauracích. Vztah mladších lidí k akordeonu se obnovil, až když Finsko začalo investovat do školství a kultury.

HN: Skandinávie je ke kultuře vůbec štědrá. Vždyť i vy jste několik let žil z grantu...

Měl jsem to štěstí, že jsem od státu dostal pětiletý umělecký grant. Je to jediná cesta, jak se naplno věnovat hudbě; dostáváte třeba tisíc eur měsíčně a z toho už se dá vyžít. Ale je to věc náhody. O takový grant žádají třeba dva tisíce lidí, a dostat ho samozřejmě může jen pár desítek z nich.

HN: Ještě jezdíváte hrát s traktory?

Tu a tam, obtížně se to plánuje. Kdyby mi třeba někdo navrhl, ať udělám sólový koncert na českém venkově, musel bych přijet o pár měsíců dřív, omrknout si, co tu máte za vybavení, poslechnout si, jak vrčí vaše náklaďáky a kombajny, nahrát si chřestění vidlí a cinkání lopat. Na koncertu hraji samozřejmě naživo, ale musím si v počítači přece připravit smyčky. A ty musí vycházet z ruchů a přírodního brajglu, který je slyšet na poli nebo na stavbě daného místa.

HN: Takže vám zavolá starosta odněkud z Horní Dolní, jestli byste si nechtěl zajamovat s jejich starým Zetorem?

Bývají to spíš koncertní promotéři. Ani mezi zúčastněnými lidmi nejsou jen místní. Jednou jsme v Anglii hráli poblíž Oxfordu, tak se u vesnice vylodil autobus plný vysokoškoláků. Zní to bláznivě, ale už jsem zažil divočejší věci. Třeba jsem odehrál koncert zavěšený vzhůru nohama na hrazdě a celou dobu jsem se přitom točil dokola.

HN: A taky hrajete se zápasníky. Ale to je vlastně vážná, historická věc.

Není zase tak vážná. Ale ve Finsku se od dvacátých let skoro na všech profesionálních zápasech hrálo na akordeon. Prý si to vymysleli mužští, aby mohli na zápasy vodit manželky. Když jsem se o tom dozvěděl, vypátral jsem pár starých muzikantů, co to pamatovali, a rozhodl jsem se to oživit - nikoliv s lidovkami, ale s vlastními skladbami. Sehnal jsem deset ochotníků a tím to začalo.

HN: A jsou to tanečníci, nebo zápasníci?

Zápasníci, akorát již trochu naučení. Máme malé příběhové pole, chvíli jako že jsme všichni spolu, pak se mezi sebou rveme, ze mě se stane rozhodčí a tak dále. Já celou dobu hraju svoje věci a oni netančí, nýbrž se perou. Ale protože jsem je dlouho sledoval při zkouškách, umím na jejich pohyby improvizovat tak, aby to celé působilo sehraně.

SLÉVÁNÍ BAREV
Mimořádně atraktivní spojení nabídne jeden z letošních koncertů na festivalu Colours of Ostrava. Finský akordeonista Kimmo Pohjonen na něm vystoupí s americkým smyčcovým Kronos Quartetem.
FOTO: COLOURS OF OSTRAVA