Restart

Už se to zdá věčnost, kdy se člověk mohl radovat u nějakého výkonu české fotbalové reprezentace. Je radost sledovat jednotlivé hráče v zahraničních ligách, ale český tým mnoho radosti v posledních letech nepřinesl. Eura 1996 a 2004 nicméně v hlavách pamětníků nepochybně utkvěla jako světlé body, na které by bylo příjemné navázat. Možná prostě jen české reprezentaci chybí příběh.

Hledá se fanoušek

Když se český fotbalový tým probojoval na mistrovství Evropy, překvapilo mě, že to ve mně nevzbudilo příliš silné emoce. Dokonce ani na sociálních sítích to nevyvolalo velké nadšení, mnohdy převažovaly ironické poznámky.

Dalo by se to svést na české permanentní naříkání, ale když se nedaří českým hokejistům, většinou jsou reakce mnohem smířlivější. Čím to je?

Nepochybně roli hraje to, že českým hokejistům se dlouhodobě daří, takže občasný propad se dá překonat. Ale možná je v tom i cosi hlubšího. Na mistrovstvích Evropy v roce 1996 a 2004 vystupovaly reprezentace, které vzbuzovaly respekt (minimálně svým odhodláním). Profesionálové, kteří se i chovali profesionálně. Od té doby je ale český fotbal spojován spíše s různými výstřelky, jako je trhání obleků, nadávání kritikům apod. Navíc doprovázené slabými výkony, kdy se častěji než góly počítalo, jak často se čeští útočníci sami od sebe sesunou před brankářem soupeře.

Hokejoví reprezentanti vystupují mnohem důvěryhodněji. V rozhovorech většinou odpovídají chytře, a když prohrají, vinu vidí u sebe, a nikoli u rozhodčího či povětrnostních podmínek. Vazbu k hokejové reprezentaci také posilují informace ze zákulisí, jako je ta o koncentrujícím se Jaromíru Jágrovi, který sedí uprostřed prázdné haly. Fanoušek pak má dojem, že tohle všechno se děje jen kvůli němu.

Pro každý tým je důležité, jak silnou podporu fanoušků cítí. Lze proto chápat rozladění fotbalistů, že Češi je nepodporují tak silně jako fanoušci jiné země. Hráči si za to ale mohou sami (hlavně již zmíněnými skandály). Měli by s veřejností pracovat a onoho pomyslného spojence na hřišti nějak získat. Tak, jak se jim to podařilo například v roce 1996, kdy propletené ruce hráčů při napínavých penaltách jasně vypovídaly, o co tu jde. Nebo jak se to podařilo svéráznému trenérovi Karlu Brücknerovi v roce 2004.
Pochopitelně nejsnazší cestou, jak asi získat fanoušky zpět, je vyhrát Euro. To bude hezký bonus, ale jde to i snadněji. Ideální cestu, jak na to, ukazuje brankář Petr Čech. Fotbalista, který se vždy chová slušně. Nikdy nezapomene na fanoušky, trpělivě odpovídá médiím, neúčastní se nočních tahů, a především je znám maximální pečlivostí při přípravě na zápasy - do detailu studuje na DVD pohyb protihráčů či jejich kopané penalty. Tahle tvář reprezentaci sluší, vzbuzuje důvěru, a navíc i jistotu, že i když se zápas nepovede, udělalo se pro úspěch maximum.

Nová energie

Další největší hvězda týmu Tomáš Rosický má za sebou jednu z nejlepších sezon. Jako by chytil druhý dech. Tým pod jeho vedením může získat právě tu profesionální a důvěryhodnou tvář, kterou potřebuje. Poctivý a přímý přístup se reprezentaci vrátí v energii, kterou mu pak fanoušci vyšlou. A možná že i strach z případné porážky nebude tak velký. Taková energie by mohla oživit celý český fotbal, který dnes (pokud se bavíme o tuzemské lize) láká jen otrlé.

Erik Tabery
Šéfredaktor týdeníku Respekt a velmi amatérský fotbalový expert