Odvolání Pospíšila, Nečas bez tváře a válka v ODS

Nevíme, proč Petr Nečas odvolal ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila. Víme ale, že důvody musely být pádné. Pospíšil byl vnímán širokou veřejností jako politik, který symbolizoval zbytky protikorupčního étosu vlády, jež si boj proti korupci před dvěma lety vepsala přímo do svého názvu.

Když ho Petr Nečas s dosud nepoznanou rychlostí a pod pochybnou záminkou rozpočtové nezodpovědnosti odvolal, musel si být vědom toho, že se tím připravuje o poslední zbytky masky pana Čistého, se kterou se ujímal před dvěma lety postu předsedy ODS a vzápětí křesla premiéra České republiky.

Za to mu musel někdo něco slíbit nebo mu něčím hodně drsným pohrozit. Ani jedna možnost nezakládá důvod k odšpuntování šampaňského.

Pospíšil s pochybnostmi

Aby bylo jasno: Jiřího Pospíšila si nemůžeme idealizovat. Provázela ho (oprávněně) pověst kmotřence mocného plzeňského bosse ODS Romana Jurečka, bez kterého neudělal donedávna vůbec nic. Dokonce mu šel osobně představit svého kandidáta na nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana, který je nyní považován veřejností za garanta boje proti korupci.

Nicméně jakkoli se Pospíšil nedokázal odstřihnout od kmotrovských principů politiky, výsledky měl. Vyšel vítězně ze souboje s pražským vrchním státním zástupcem Vlastimilem Rampulou, mužem s pověstí zametače politických kauz. Nyní chtěl na jeho místo instalovat Lenku Bradáčovou, která proslula chycením první velké korupční ryby - Davida Ratha.

Příběh Pospíšilova odvolání proto nabízí zdánlivě jednoduchou interpretaci. Petr Nečas byl pod tlakem části ODS (a možná nejen ODS), která se bála, že by Lenka Bradáčová v pozici vrchní státní zástupkyně narušila zajeté zvyklosti. Tedy že zjevné zlodějny typu Opencard či předražování armádních zakázek nejenže nebudou moci pokračovat, ale že dojde i na vyšetření těch starých.

Indicie pro tuto interpretaci existují. Překotnost Pospíšilova odvolání, premiérova nervozita na tiskovce, kde občas těžko hledal slova, což se mu běžně nestává. A hlavně nedůvěryhodné vysvětlení. Tomu, že důvodem odvolání mohly být přemrštěné požadavky Jiřího Pospíšila na financování věznic, může věřit jen ten, kdo nikdy nesledoval sestavování rozpočtu. Licitovat o peníze patří k esenci práce každého ministra. Dělají to všichni. Nečasovi začneme důvod odvolání ministra spravedlnosti věřit, jen pokud zítra odvolá všechny ostatní ministry a zůstane na přechodnou dobu ve vládě sám.

Kdo za tím stojí?

Pokud někdo na Nečase tlačil, je jasné, že to musel být tlak silný, až existenční, hraničící s vydíráním. Jinak by premiér nepřistoupil k mediální sebevraždě. Odvolání nejpopulárnějšího ministra, který měl v očích veřejnosti pověst muže snažícího se o očistu státního zastupitelství, ničím jiným není. Nečasovi sice už jednou něco podobného prošlo, když jmenoval vyslance jihočeské kmotrovské famílie Martina Kubu ministrem průmyslu. Tehdy to ale šlo chápat ve stylu jeho nedávného výroku pro HN: "Když mám porazit Hitlera, spojím se i se Stalinem." Teď tuhle interpretaci můžeme přijmout jen obtížně.

Je pravděpodobné, že v ODS zuří válka. Nikoli s jasně vymezenou frontovou linií, kde lze rozlišit dobro od zla, nebo se alespoň dobrat motivací jednotlivých válčících stran. V občanské demokratické válce je fronta všude, každý bojuje o svou kůži.

Končíme tedy popisem aktuální situace na frontě. Protipospíšilovské síly vítězí, Nečas převléká uniformu, Bradáčová je v nejistotě.

Klíčová otázka je tato: Je to konec boje s korupcí v téhle zemi? Nemůžeme tvrdit, že ano, jenže nemůžeme ani tvrdit, že ne. Nejhorší ale je, že tato otázka by nás včera, před překotným odvoláním Jiřího Pospíšila, vůbec nenapadla. A pokud teď miliony lidí napadá, je to největší prohra kariéry Petra Nečase.