Summit EU: velká nuda, která mění dějiny

S přispěním Marka Hudemy

Nudné a technické se mohly zdát včerejší diskuse o záchranných fondech pro Španělsko či o bankovní unii na dvacátém summitu unie od vypuknutí krize v roce 2010.

Ale právě podobně nudné, zdánlivě nevýznamné kroky často mění dějiny. Zejména v čase, jako je rok 2012, kdy Evropa v krizi rozhoduje o své budoucnosti. Česko, ekonomicky závislé na stavu eurozóny, si nemůže dovolit stát stranou.

Politici podle diplomatických zdrojů i podle svých vlastních vyjádření přijížděli do Bruselu rozdělení a nejednotní jako už dlouho ne. To svědčí o tom, jak moc je v sázce, i když o plánech na vytvoření bankovní, fiskální a politické unie jeden z diplomatů řekl, že to je teprve "cestovní plán cestovního plánu".

Včera večer se evropští politici dohodli na navýšení prostředků v Evropské investiční bance. Do ní mají země dát 10 miliard eur (Česko přispěje 76 miliony eur), díky úvěrům bude mít EIB o 60 miliard eur navíc. Dalších 55 miliard má být přesunuto ze strukturálních fondů a pět miliard půjde na investice do dopravní a energetické infrastruktury.

V diskusi o bankovní unii bylo několik zemí včetně Česka proti návrhu společného evropského bankovního dozoru. Každá měla možná trochu jiné důvody, ale společným jmenovatelem byl strach z převodu důležité kompetence národního státu na vyšší úroveň. Byl to strach o suverenitu a zároveň zkouška, jakou míru solidarity s ostatními Evropany je ochoten ten který politik a jeho vláda projevit.

Ten samý strach ale včera Španělům nebránil v úpěnlivých prosbách, aby unie zakročila a půjčila jim ze speciálních fondů, neboť klíčový úrok včera přesáhl sedm procent na desetiletých cenných papírech, což je považováno za kritickou a dlouhodobě neudržitelnou hranici financování.

Pod podobný tlak se dostává i Itálie a právě její finanční osud bude nejpravděpodobněji tím, co rozhodne o další podobě sjednocené Evropy. Pokud se totiž Evropané rozhodnou zachránit Španělsko, na Italy už nezbude. V sázce pak bude nejen eurozóna, ale celý společný trh.

Chvíli to vypadalo, že zbytek Evropy přesvědčil Němce, aby kývli na sdílení dluhů jednotlivých členských zemí eurozóny. Ještě před zahájením summitu list Wall Street Journal citoval německého ministra financí Wolfganga Schäubleho, který připustil, že by Berlín mohl nějakou formu společných záruk - třeba eurobondy - přislíbit ještě před platností dohody o nich. "Ale musíme si být jisti, že společná fiskální politika je nezvratná a velmi dobře koordinovaná," zdůrazňoval Schäuble. Potom se však ozvaly z Berlína výroky dementující toto prohlášení.

Podobně dosud probíhala celá evropská integrace. Někdo předložil vizionářský plán, jiný ho shodil, takže příště se objevil méně ambiciózní nápad, který měl větší šanci na úspěch. A často uspěl.

Na summitu v Haagu v roce 1969 se tehdejší Evropské hospodářské společenství dohodlo na přípravě plánu ekonomické a monetární unie. Ten prezentoval lucemburský premiér Pierre Werner o rok později. Předvídal zavedení společné měny do deseti let. Euro ale přišlo až o devětadvacet let později.

Tolik času nyní unie nemá.

Včerejší horečné vyjednávání expertů a poradců šéfů států eurozóny o akutní záchraně Španělska před vlastním setkáním vrcholných politiků je toho důkazem.

Politici jsou pod tlakem, musejí najednou hasit oheň i stavět novou budovu. Například italský premiér Mario Monti musí doma ukázat, že vyjednal za tvrdou reformu pracovního trhu, schválenou den před summitem, prorůstová opatření. Ta byla večer na programu jako první a nevyvolávala dopředu takovou debatu a rozpory.

Nizozemský premiér Mark Rutte zastupující bohaté země byl zase kvůli kampani před zářijovými volbami tvrdší než Merkelová. "Nevyřešíme problémy v Evropě přesunem suverenity. Vyřešíme je tím, že budeme dodržovat to, na čem jsme se dohodli," řekl v narážce na reformy a na pakt stability stanovující například maximální možnou výšku deficitu veřejných financí.

Z domova ví, jak je těžké se v těchto otázkách obhajovat před voliči. Jeho bývalý vládní spojenec, pravicový populista Geert Wilders je v celé Evropě symbolem nárůstu nacionalismu a destrukce myšlenky evropské solidarity.

V čase, kdy je demokratická vzdálenost mezi občany a institucemi unie asi největší za posledních dvacet let, může být každá shoda na byť i jen technickém detailu kamínkem, který spustí lavinu - na tu či onu stranu hory: na programu tohoto summitu se najde třeba i dohoda o sídle Evropského patentového úřadu. Evropský patent, který by zásadně usnadnil úsilí tisíců vědců a pomohl evropskému průmyslu, je také léta vyjednávaná dohoda, v níž je důležitá role strachu o národní suverenitu.

"Každý summit je teď klíčový, zásadní nebo přelomový," vtipkoval včera český premiér Petr Nečas. Jím vedená vláda má sice oficiálně výhrady k dalšímu sjednocování, ale euroskeptický názor není ve vládní koalici zdaleka převažující. Česko si sice bude držet odstup, ale přežití eurozóny a prosperita Evropy je v jeho zájmu.

Na cestě

Evropa se sbližuje už více než šedesát let. Vybrali jsme několik událostí, které průběh integrace zásadně ovlivnily. Právě takovou změnu by měl přinést i letošní rok.

1950 První krok

Francouzský ministr zahraničí Robert Schuman navrhuje vytvoření Evropského společenství.

1957 Jádro Evropy

Podpisem Římské smlouvy vzniká zárodek jednotné Evropy.

1973 Rozšiřování

Začíná postupné rozšiřování Evropského společenství, které v roce 2004 přijalo i Česko.

1985 Evropa bez hranic

Podpis Schengenské dohody odstartoval postupné rušení evropských hranic.

1993 Evropská unie

Maastrichtská smlouva povýšila společenství na unii, rozšířila spolupráci členů o obranu, spravedlnost a zahraniční politiku.

1999 Euro

Dvanáct zemí unie se vzdalo národních měn a začalo platit jednotnou měnou - eurem.

2012 ?

Unie se musí změnit, aby vybředla z vleklé dluhové krize. Jestli je budoucností rozpad, nebo Spojené státy evropské, ale není zatím jasné.