Nenastupovat

Systém na pokraji kolapsu. V ulicích hrozí propuknout anarchie. Finanční experti varují, že "se něco musí stát". Navzdory kryptickému upozornění, že se bohatí musí mít na pozoru, vyráží v bílé limuzíně ucpanými ulicemi Manhattanu osmadvacetiletý multimiliardář z Wall Street Eric Packer s cílem nechat se ostříhat.

Tolik základní premisa nového snímku kanadského tvůrce Davida Cronenberga Cosmopolis, který má dnes českou premiéru a jenž je filmovou adaptací stejnojmenné existenciálně satirické novely amerického spisovatele Dona DeLilla z roku 2003. Většina snímku se odehrává uvnitř luxusní limuzíny, kde se debatuje o kapitálových trzích, ceně nanosekund, kryse jako směnné jednotce, a později chvíli mimo vozidlo o asymetrické prostatě. K její preventivní prohlídce ostatně v limuzíně také dojde. Cronenbergův film je jízda. A není to myšleno jako kompliment.

Odcizená odysea

Dona DeLilla označují mnozí kritici a vědci za vůdčí figuru moderní americké literatury. Jiní navíc za nejvýmluvnějšího pozorovatele současné společnosti, manipulativních médií a politickými i ekonomickými traumaty posledních desetiletí zjizveného kolektivního vědomí Ameriky. Cosmopolis, podle kritiků spisovatelova nejslabší, protože nejpředvídatelnější novela, tematizuje na postavě miliardáře bez emocí odcizenost a nejistotu stále abstraktnějšího postmoderního světa. Světa, jehož tvář určují nedefinovatelné informační a finanční toky. Pokud jim někdo rozumí, tak je to DeLillův magnát, který se šine New Yorkem blazeovaně izolovaný od okolního světa černými neprůstřelnými skly svého "obrněného" vozu.

Jeho odyseu lemují ve filmu setkání s řadou postav - od finanční guru (Samantha Mortonová) přes milenku (Juliette Binocheová) až k fanatickému revolucionáři vrhajícímu dorty (Mathieu Amalric). Buď je setkání konfrontační, nebo, v horším případě, iniciuje filozofickou disputaci. Hrdinovou největší fascinací je přitom jeho vlastní smrt, již chce prozkoumat a ovládnout. V knize - ve filmu nikoliv - sleduje i nahrávku svého budoucího konce. DeLillo tak pozoruhodně předjímá realitu posledních let, kdy se Amerika vyrovnává s následky finanční krize a protestující proti machinacím ultrabohatého jednoho procenta obsadili Wall Street.

Marné požehnání

DeLillo, který sice není žádný poustevník, ale rozhodně publicitu nevyhledává, dodal filmu kredibilitu přítomností na tiskové konferenci letos na festivalu v Cannes, kde byl Cosmopolis uveden v soutěži. Spisovatelovo veřejné požehnání ale nevymaže fakt, že Cronenberg marně zápasí s předlohou. S jejími tématy, ale hlavně s autorovým stylem, jejž jeden kritik přirovnal k "naleštěným kapotám cadillaků". Přenesený do filmových dialogů působí DeLillův rozbíhavý jazyk tuplovaně překombinovaně a pozérsky. Jako by někdo během konverzace neustále citoval z Derridy. Ostatní by ho nevyhnutelně měli za pozéra. Což je přesně základní problém Cronenberga a jeho filmu.

Cosmopolis je film póza bez jakéhokoliv podstatnějšího sdělení. Prázdné stylistické cvičení na téma "zlého kapitalismu" pojednané rétorikou zvulgarizovaného marxismu. Z plátna proudí velká slova a filozofické proslovy, jež nastolují zdánlivě zásadní otázky (od systému přes Boha až k nesmyslu o životnosti času). Už se na ně ale neobtěžují ani v náznaku odpovědět nebo s nimi cokoliv smysluplného udělat. Pro celkový efekt závažnosti - a o efekt a o styl jde ve filmu na jakékoliv rovině především - stačí jen závažné pseudofilozoficky nahodit.

Cronenbergovi ochotníci

Otázkou stylu bylo i obsazení hlavní role. Robert Pattinson, jehož proslavila role upíra Edwarda ve Stmívání, ve své porcelánové nehybnosti na první pohled perfektně zapadá do pečlivě komponovaného světa hladkých, lesklých a designových povrchů. Jeho víceméně bez výrazu a monotónně pronášené repliky korespondují s emocionální retardovaností jeho postavy a se zobrazovanou necitelností finančních elit. Jenže jak Pattinson, tak celá jízda jsou nakonec neživotné a odtažité natolik, že jsou po půl hodině ještě bdělému divákovi zcela lhostejné.

Film snímaný ve stylově precizních, esteticky promyšlených dlouhých záběrech, nejčastěji rámovaných úzkým klaustrofobním prostorem limuzíny, ústí do půlhodinové konfrontační etudy mezi hrdinou a jeho bývalým zaměstnancem hnaným touhou pomstít se za vyhazov. Kdyby miliardáře zastřelil, ulevil by tím nejen sobě, ale i světu od největšího zla. Dynamika finále se dá i přes standardně solidně psychotický výkon Paula Giamattiho v roli rádobyatentátníka přirovnat nejlépe k výstupu členů ochotnického spolku. Jeho notnou část zabírá mudrování o asymetrické prostatě jakožto možné smrtelné fyzické aberaci. Téma, které protivníky na chvíli podivně sblíží v jejich obsesích. Asymetrická prostata má zřejmě být metaforou pro absurditu světa a nejistotu existence v něm. I když, kdo ví. V Cronenbergově Cosmopolis se ale stává zářným symbolem blábolivosti a povrchnosti, které jsou nejvěrnějšími pasažéry v limuzíně hlavního hrdiny.

Zařazení filmu do soutěže v Cannes je tak možné chápat jen jako úlitbu nutnosti mít v programu zavedená jména. Snesitelným ho udělalo jen to, že se Cronenbergova limuzína dostala do vtipného pomyslného dialogu s limuzínami v jiném soutěžním filmu, Holy Motors Leose Caraxe. Carax svoje auta nechá na konci bláznivě promluvit. Kdyby dal limuzíně více prostoru i Cronenberg, mohl být jeho film alespoň další podvratná technofilie. Pár snímků, kde stroje dělají podivné věci, už ve své filmografii ostatně má.

Cosmopolis
Režie: David Cronenberg
HCE, premiéra: 9. července 2012

Pseudofilozofuje se o ceně nanosekund, zlu kapitálu, letu čmeláka i asymetrické prostatě. Cronenbergův film je jízda. A není to myšleno jako kompliment.

ZE STÍNU UPÍRA
Pro britského herce Roberta Pattinsona (na snímku) je Cosmopolis a spolupráce s Davidem Cronenbergem příslibem vymanění se ze stínu jeho nejslavnější role, upíra Edwarda v harlekýnovské sáze Stmívání. Se smrtí koketující miliardář Eric Packer je jeho první vážnou figurou, která necílí jen do srdcí dam a dívek.
FOTO: HCE