Hudba útočí

Hudba útočí

Mnozí umělci považují úspěšnou filmovou píseň za základ své kariéry. Taková Whitney Houstonová žila většinu devadesátých let jen ze soundtracků. Písně z filmů Bodyguard, Jen si vydechnout a Kazatelova žena jí nahradily řadová alba. Soundtracky jsou dnes tak důležité, že zároveň s premiérou skoro každého amerického filmu vychází jeho hudba na zvukových nosičích.

Filmové hity

K čemu je vlastně soundtrack dobrý? Koupíte-li si CD s filmovou hudbou, zacinká někde pokladna stejně jako když si koupíte penál s Harry Potterem nebo pohlednici s Jamesem Bondem. Ale to by bylo příliš málo. Existuje řada sekundárních cílů, které soundtracky naplňují, většinou založených na provázanosti hudebního a filmového průmyslu.
Dostat do filmového trháku písničku znamená pro interpreta skoro určitý hit. Pamatujete na ústřední melodii Titaniku a srdceryvnou melodii Celine Dionové? Taková Madonna s tím pracuje cíleně - zhruba půl roku před vydáním alba se některá skladba objeví v některém úspěšném nebo alespoň průměrném filmu.
Na druhou stranu - mít ústřední píseň filmu od Madonny (zvlášť když tam zaplať pánbůh nehraje) zvýší prestiž snímku, potažmo zároveň vydaného soundtracku.
Dobře umístěný filmový song může stabilizovat nejistou pozici zpěváka. Například bývalá členka Spice Girls Geri Halliwellová může děkovat Deníku Bridget Jonesové za to, že její poslední deska nebyla zas tak neúspěšný propadák. A to všechno jen proto, že v jedné z nejzábavnějších scén zazní její cover verze písně It's Raining Men, z níž se stal světový hit.
Filmová píseň může nastartovat i kariéru úplně neznámého umělce. Ve veselohře Slečna drsňák, v níž se Sandra Bullocková mění z drsné policistky v královnu krásy, zazní slaďák One In A Million od švédského zpěváka Bossona. Byl tam umístěn cíleně, aby podpořil nástup nového talentu na americkou scénu. Desce se nakonec velmi dobře vedlo, ale zpěvák už pak na její úspěch nedokázal navázat.
Nejčastěji se písně ale objevují při vstupních nebo při závěrečných titulcích. V prvním případě navozují atmosféru, v druhém tvoří jakýsi emociální souhrn filmu ve chvíli, kdy diváci odcházejí z kina. Někdy to funguje takřka geniálně. Třeba když Miloš Forman vybral do závěrečných titulků svého Muže na měsíci už starší skladbu R.E.M., která byla přímo inspirována hlavním hrdinou příběhu, kontroverzním komikem Andym Kaufmanem.
Dnes už existují celé koordinační teorie, zabývající se nasazením písně do rozhlasového nebo televizního vysílání ve vztahu k premiéře filmu. Dokonce je diskutována otázka, zda některé písně by neměly zůstat jen na soundtracku. Argumentuje se například filmem Days Of Thunder, který se prodával ještě dlouho po premiéře jen proto, že pouze na něm byla dostupná oblíbená píseň Marie McKee Show Me Heaven.

Stylotvorný soundtrack

Možná ještě důležitější roli má soundtrack v posunu posluchačského vkusu. Ve filmu jsme schopni vnímat hudbu, kterou bychom jinak neposlouchali. Lidé, kteří by si nikdy doma nepustili nejsurovější metal, brutální fúzi metalu a elektroniky nebo syntetické hluky, je v akčních filmech inhalují jako součást děje. To, co slyšíme v utopických a komiksových snímcích jako Vrána, Matrix, Spawn nebo Tomb Raider, je ve své kategorii avantgardní hudba. Diváci si na takové výboje prostřednictvím filmů zvykají a nic netušíce si posunují hranice ochoty akceptovat tvrdé rytmické motivy nebo syrové zvuky kytar nebo syntezátorů. Zvláště teď, kdy multikina používají surroundových efektů, bývají zvukové nálety mnohem intenzívnější a agresívnější než dřív.
Soundtrack ale může pomoci k objevení a popularizaci celých nových hudebních světů. Náročnějšího filmového diváka v této souvislosti napadne Buena Vista Music Club, který světu objevil zapomenuté kubánské hudebníky, ale stejnou, možná i větší službu pro latinskou hudbu vykonaly stokrát navštěvovanější snímky jako Specialista nebo Maska.
Obrovskou práci pro operní hudbu udělal Tom Hanks v jedné pasáži filmu Philadelphia, kdy v roli právníka, umírajícího na AIDS, nádherně vypráví o áriích Marie Callasové. Jedna z árií se dostala na soundtrack a pak dokonce vyšlo speciální album, které obsahovalo všechny árie, jež ve filmu zazněly.

Filmová neoklasika

Už ve třicátých letech se v Hollywoodu vyprávěl vtip o skladateli, který se chlubí příteli, že dostal zakázku na hudbu pro tři filmy najednou. "No, to se vyčerpáš," říká kamarád. "Co já," odpovídá skladatel. "Ale jak se vyčerpá Dvořák, Strauss a Grieg!"
Soundtrack nejsou jen písně. Je to i spousta instrumentální hudby, která má ve filmu užitkový charakter. Blíže definuje prostředí, vytváří atmosféru a asociace, pomáhá překlenout čas, podtrhuje emociální zážitek. Pro film samotný nejsou tak důležité písně jako právě tato donedávna přehlížená zvuková hmota. Slovo donedávna je na místě, protože v uplynulých letech se i instrumentální filmová kulisa dostala do ohniska zájmu posluchačů. Hudba k prvnímu dílu filmu o Harry Potterovi, třebaže neobsahuje ani jednu píseň, u nás získala zlatou desku. Neméně úspěšně si vedl soundtrack k prvnímu dílu Pána prstenů, kde je jen jediná nosná zpívaná skladba, kterou zpívá irská zpěvačka Enya. Kanadský skladatel Howard Shore s tímto soundtrackem dokonce zvítězil v letošním hlasování posluchačů BBC o nejlepší filmový soundtrack všech dob.
Filmová hudba měla odjakživa své mistry. Připomeňme si skladatele, jako byli Mantovani, Henry Mancini, Maurice Jarre nebo André Previn. Za průkopníka popularizace instrumentální filmové hudby však můžeme označit italského skladatele Ennia Morriconeho (nar. 1928), spolu s Nino Rotou největší osobnost italské hudební filmové školy šedesátých a sedmdesátých let. Jeho melodie k westernům jako Tenkrát na západě nebo Pro hrst dolarů patří k největším bestsellerům v oblasti soundtracků. Pravděpodobně žádný z velkých filmových skladatelů nenapsal tolik filmové hudby jako on. Odhaduje se, že je autorem hudby k více než 500 filmům. Jediný, kdo mu může v nejbližší budoucnosti konkurovat, je současný král hollywoodské hudby, dvorní skladatel Stevena Spielberga John Williams. Ve zmíněném hlasování BBC se v první desítce umístily tři jeho soundtracky (Hvězdné války, Schindlerův seznam a Jurský park), přičemž se nespravedlivě zapomnělo i na jeho hudbu k E.T., která získala v roce 1982 dvě z osmnácti cen Grammy, které Williams vlastní.
Williams má v posledních letech stále sílící konkurenci. Nová generace, často s rockovými kořeny, dává soundtrackům modernější, více elektronický zvuk a přináší nový užitkový rozměr, nesouvisející s původním filmem. Je to například Hans Zimmer, známý svou hudbou ke Gladiátorovi, který kdysi začínal jako člen anglických kapel Buggles a Ultravox. Jeho soundtracky jsou mnohými posluchači chápány jako meditační alba.
Jinou velkou soundtrackovou hvězdou je skotský skladatel Craig Armstrong. Slávu získal jako aranžér smyčců pro nahrávky skupiny Massive Attack, teprve potom se stal skladatelem hudby k filmům jako Mission: Impossible nebo Moulin Rouge. Ne že by se dalo na Armstrongovu hudbu moc tancovat, ale jeho desky kupují příznivci soudobé experimentální taneční hudby.

Trendy

Od dob, kdy se filmová hudba stala součástí žebříčků nejprodávanějších desek, prošla řadou proměn. V jednom období bylo obvyklé, že deska neobsahovala všechno, co bylo ve filmu slyšet. Ne všechno, co se ve filmu objeví, pochází od jedné gramofirmy, a v určité fázi si rozkmotřené firmy nedávaly souhlas s přejímáním skladeb. Tak se například na dvojalbu hudby k Forrestu Gumpovi neobjeví řada skladeb, jež v něm zazní. Jindy to nevyhovuje koncepci soundtracku. Například ve známé satiře Vrtěti psem Willie Nelson diriguje vlasteneckou sborovou píseň ve stylu dobročinných songů, jejichž výtěžek šel na hladovějící děti nebo "houmlesáky". Soundtrack se ale prodával pod jménem Marka Knopflera, a proto musela skladba od jiného umělce z výběru vypadnout.
V posledních letech se naopak na filmové desky přidávají písně, které ve snímku vůbec nezazněly. "Písně z filmu nebo filmem inspirované" jsou dokonce současnou vydavatelskou módou. Stává se totiž, že si režisér nechá pro film natočit řadu skladeb, které nakonec nebyly použity. Třetinu písní ze soundtracku k herecké exhibici Jima Careyho Blbý a blbější ve filmu vůbec neuslyšíte. A přitom to jsou docela dobré skladby.
Jiný příklad vyprávěli členové anglického soulového dua Lighthouse Family. Na objednávku pro film Notting Hill s Julií Robertsovou natočili krásnou verzi soulového standardu Ain't No Sunshine. Režisér nakonec použil originál Billa Witherse, ale na soundtracku se objevila verze Lighthouse Family.
Jiným módním výstřelkem je propojování písní filmovými dialogy. Stalo se to běžným v éře tarantinovských kečupových krváků, u kterých diváci milují různé "hlášky", tak jako u nás starší generace kdysi například ve filmu Limonádový Joe. Tato móda teď letí na českých filmových deskách. Někomu vadí a jinému zase nevadí, že v soundtracku k Pupendu ještě v úvodu písně Kde jsou ta rána stříbrná probíhá dialog.

Vlny

Na trhu se soundtracky objevují ve dvou velkých vlnách, tak jak americká kinematografie vrhá na trh filmy v cyklu léto - vánoce. Problém je v tom, že zatímco filmová hudba vychází zároveň s americkou premiérou, dabovaná česká verze se objeví většinou o několik týdnů nebo měsíců později. V minulých letech se proto často stávalo, že v době filmové premiéry byla už ústřední filmová píseň za zenitem své popularity. Nebyl to jen problém České republiky, ale většiny neangloamerických zemí. Od poloviny devadesátých let sledujeme snahu filmových společností a gramofirem po globální koordinaci společných projektů. Není totiž nic staršího než hudba k filmu, který v kinech letěl před půl rokem.