Mělo by mrazit z pocitu, že právě teď a tady se rozhoduje o budoucnosti světa, ale je to jen chladný vítr vanoucí ze zátoky do Annapolisu, z čeho se novinářům klepou kolena. Dvanáct arabských států, přijela i Sýrie, nejdůležitější setkání po sedmi letech a nad tím vším ambiciózní Bushův cíl sjednat do roka to, co se před tím nepodařilo za několik desetiletí. Jak stojí psáno na transparentu mírových demonstrantů: „Dva národy, dva státy. Izrael, Palestina. Mír.“
Zevnitř početného mediálního kontingentu se ale výroba historie nejvíce podobá vojenskému cvičení. Dlouhé nic, krátká akce, dlouhé nic... Mezi tím občas přesun.
Ve frontě na akreditaci sledují novináři na velké obrazovce ranní zpravodajství. Tři hlavy, Bush, Olmert, Abbás a ze studia skeptický komentář, upozorňující na slabou politickou pozici hlavních hráčů ve svých domovských zemích.
„A takhle je asi uvidíme,“ utrousí zdánlivě mimo kontext jeden z novinářů. Během dne se ovšem ukáže, že tady promluvila zkušenost. Jinak než virtuálně, prostřednictvím obrazu na promítacím plátně, zástupci médií (s výjimkou několika málo vyvolených) klíčové aktéry téhle „historické příležitosti“ nespatří.
Bývalý velvyslanec jako trofej
Plocha sportovní haly námořní vojenské akademie připomíná elektronickou manufakturu. Laptopy, kamery, rekordéry, kilometry kabelů. Novináři sedí v řadách za stolky, pročesávají internet, šustí papíry. A snad protože jsme na vojenské půdě, tak nechybí štábní kultura. Napravo od středové uličky je několik řad označeno nápisem Izraelská média, nalevo zase Arabská média.
„Kdo to je?,“ táže se španělská televizní reportérka, když vidí, že venku před halou, vedle hradby přenosových vozů, ve strništi kamer a reflektorů, stanice CNN někoho zpovídá. Martin Indyk, bývalý americký velvyslanec ve Washingtonu pro CNN vysvětluje, že účast arabských zemích na jednání je už sama a sobě úspěchem.
„Ale rozhodující je, zda po dnešku bude následovat nějaký proces,“dokončí Indyk a přechází k televizi BBC, od které si ho odtáhne Al Džazíra a pak ještě jihokorejský štáb.
Pro média je ve zpravodajském vzduchoprázdnu Indyk cennou trofejí. Z jeho pohledu je to zase dobrá reklama pro blízkovýchodní think tank, kterému ve Washingtonu šéfuje.
Lidičky, je to ucpané
K bílé budově, k jednacímu místu na ostrůvku, oddělenému od novinářského centra ramenem zátoky, dosedají vrtulníky, kamery je lačně sledují a novinářským pelotonem aspoň na chvíli, projede elektrizující vzrušení. Je to tady, tvůrci historie přilétli.
„Bůh žehnej jejich práci,“ zní závěrečná slova prohlášení prezidenta Bushe, adresovaná vyjednávacím týmů, které by podle Bushe měly vyvinout „veškeré úsilí k dosažení dohody před koncem roku 2008“.
Na plátně v novinářském centru, kam se přenáší děj z jednací místnosti, střídá amerického prezidenta ten palestinský. Mluví o tom, že konference se koná v krásném městě Annapolisu. Český novinář využije situace, aby se před německým kolegou blýskl informací, že během svého působení ve Washington Capitals právě v Annapolisu bydlel Jaromír Jágr.
Čtyřicet minut autem od Washingtonu, doslova na skok od města. Pokud ovšem jako dnes moderátor místní rozhlasové stanice už od rána rozverně nevaruje: „Lidičky, kvůli tomu vysokém summitu to zde teda můžeme mít pěkně ucpané“.
A to je vše
Premiér Ehud Olmert domluví, ministryně Riceová pozve účastníky jednání k obědu, a pak už její zrnitý obraz na promítacím plátně vystřídá prázdná bílá plocha.
„Ano, to je asi vše. Pokud ovšem ještě nechcete čekat na závěrečné večerní prohlášení,“ sděluje tisková úřednice. Většina novinářů nechce, v hloučcích loví těch několik málo přímých účastníků jednání, kteří sestoupili mezi mediální lid.
Mladistvý britský ministr zahraničí David Milliband tvrdí, že „sedm let hluboce zamrzlé vyjednávání“ se může opět rozběhnout. Podle unaveně vypadajícího palestinského vyjednavače Saeba Erekata je nyní třeba „doufat, že tato příležitost nebude promarněna".
Produkční televize ABC drží v ruce videokazety, na jejichž obalu je fixou napsáno Izrael-Palestina-krize. Mírové aktivisté u kostela Sv.Anny v historickém centru Annapolisu ovšem stále trvají na svém: Izrael, Palestina, Mír.
Kdo z projíždějících řidičů to vidí stejně, má podle výzvy na transparentu zatroubit. Ale podzimním večerem klakson příliš často nezazní.
