Psaní o punku, který ještě nezemřel

Romány Jaroslava Rudiše - včetně toho čerstvého s názvem Potichu - jsou výraznou pocitovou záležitostí. Kdo se dokáže naladit na jeho vyprávěčskou vlnu a sveze se rád a ochotně s sebou, má šanci, že prožije strhující "trip", čerpající občas i ze spodních proudů, téměř vždy napojených na jakousi magickou energii místa, na němž se Rudišovi hrdinové právě pohybují.

Takový výkon po čtenáři žádá, aby na začátku překonal jisté pnutí, vyvolávané jednoduchostí a strohostí Rudišova psaní. Slova v jeho knihách tečou hladce, někdy možná až příliš, a navzájem se v sobě zrcadlí jako ploché filmové obrazy, za nimiž už není nic dalšího. Emotivně laděný čtenář je ale schopen právě v této hře povrchu najít hloubku svého druhu; čtenář neempatický snadno knihu odloží s přesvědčením, že řeka skutečné literatury protéká mimo tyto popové vlny.

Praha už není sexy

V gravitačním centru třetího románu Jaroslava Rudiše Potichu je opět místo a jeho genius loci. Po Berlíně (Nebe pod Berlínem) a Liberci (Grandhotel) přichází na řadu Praha. Ještě v žádné české knize nebyl tak výrazně a přitom nenápadně a nenásilně zachycen pocit z ubývání výjimečné, odlišující energie, které město (i celá česká společnost) po rychlém porevolučním vpádu do globálního světa zažívá.

Praha už není sexy, je to zatuchlé, trapně evropské město: na jedné straně historický skanzen prodávaný draze turistům, na druhé skanzen myšlenkový, obchodní.

S ubýváním energie - města, ale hlavně té svojí - se v jednom dni a noci potýká i pět hrdinů románu. Nejtajemnější je Vladimír truchlící po smrti ženy a marně hledající sílu k přežití. Vladimírova postava plní funkci svědomí města a chvíle. V něm se kumuluje veškerá negativita, která naplňuje prostor, jenž musí jednou zákonitě prasknout. A to se také stane.

Motiv ticha, otevírající možnost sdílené intimity, po níž Vladimír tolik touží, spojuje i všechny ostatní postavy románu, které naopak žijí ve vnějším světě hluku - muziky, pařeb, blahobytu, nekonečné zábavy, čistého sexu. Ať už Hana, nebo její americký přítel Wayne, dočasný tramvaják Petr nebo jeho náhodná postelová známost, punkerka Vanda, ti všichni se snaží proniknout hlukovou stěnou tam, kam je s neviditelnou rukou touhy vede Vladimír.

Zabij tu Barbínu!

Petr to zkouší "splýváním po realitě", terénním průzkumem života. Wayna na cestu do tichého nitra vyžene mediální obraz, který ho tak náhle propojí s rodinou v Americe a neuroticky obrátí k dívce, kterou dosud samozřejmě považoval za součást vybavení bytu. Hana zaslechne volání ticha - intimity - náhle po dotyku těla náhodného milence, v rozplynutí orgasmických vln sladké "la petite mort". Vanda proráží hlukový obal existence ještě větším hlukem, punkrockovým útokem, který rámuje metafora stočená do názvu kapely Kill the Barbie.

Punk v širokém smyslu, který křičí a kope na všechny strany, to je obrana před světem blahobytu, jenž požírá naše duše. Je to do jisté míry směšný postoj, paroduje sám sebe a je navíc marný, což v (sebe)ironických pozicích nezastírá ani Jaroslav Rudiš. Ale má také schopnost dodat lidem energii a novou sílu, třeba jen tím, že kanalizuje osobní i veřejné frustrace. Vyřvat se, abych mohl být zase na chvíli zticha.

Jaroslav Rudiš k tomu používá tišších prostředků psaní, přestože uvnitř jeho knih se křičí hodně a často předvádivě. Křičet se ale dá také potichu, tvrdil Nietzsche. A i Rudišovy romány při podrobnějším čtení odhalí, že pankáčovi nakonec stejně nejlíp sluší melancholická patka novoromantika.

Jaroslav Rudiš: Potichu. Labyrint. Praha 2007. 197 stran. Cena 229 Kč.