Jiří Zlatuška: Skončí Rusko v Radě Evropy? Možná ano

Rusko minulý týden v Radě Evropy přečkalo pokus o odebrání hlasovacího práva jeho poslancům.

Potížím přitom nečelilo jen kvůli válce s Gruzií. Jde také o to, že dosud neratifikovalo protokoly 6 a 14 Evropské konvence o lidských právech, čímž komplikuje činnost Evropského soudu pro lidská práva. A nesplnilo ani požadavek zrušení trestu smrti.

Obě misky vah

Před Radou Evropy proto od okamžiku přijetí Moskvy stojí kruciální otázka: Podaří se jí docílit zlepšení demokracie a ochrany lidských práv v Rusku? Nebo radu kompromisy přijímané v zájmu toho, aby Rusko zůstalo součástí evropského demokratického dialogu, změní k horšímu.

Rusko je již 12 let pod monitorovacím dohledem. Co z něj vyplývá? Vážné problémy stále přetrvávají v Čečensku; velké výhrady zaznívají také k nedávným prezidentským volbám. A k tomu se samozřejmě přidala válka s Gruzií, vůbec první ozbrojený konflikt mezi dvěma členskými státy Rady Evropy v její šedesátileté historii.

Velké znepokojení budí také prokázané etnické čistky a vypalování gruzínských domů na území Jižní Osetie a nárazníkové zóny. Za to jsou podle mezinárodního práva zodpovědné ruské jednotky stejnou měrou, jako by se na tomto plenění samy podílely.

Podezření na páchání válečných zločinů ale zůstává na obou stranách. Jedním z konkrétních požadavků rady na Rusko i Gruzii je jejich přistoupení k zákazu kazetových bomb. Především proto, že tyto zbraně nelze přesně zacílit tak, aby nepostihovaly civilní obyvatelstvo. A také proto, že zanechávají v terénu, kde jsou použity, minové zamoření.

Rada Evropy odsoudila uznání Jižní Osetie a Abcházie poslanci ruské Státní dumy. Několik členů Rady Evropy také připomnělo, že tento akt nese znaky společné s mnichovskou dohodou, kterou bylo před 70 lety Československo zbaveno Sudet. Tehdy také pod záminkou chránění obyvatelstva, na které si dělá nárok mocnější soused.

Projevy ruských poslanců v Radě Evropy byly hodně podobné argumentaci Němců v roce 1938. Zaznívala v nich slova o hrdosti na provedený zásah i teze o budování nového světového pořádku. V tomto ohledu se přijaté usnesení může zdát jako velmi slabé.

Petr Kamberský ve svém komentáři nazvaném Rusko ven z Evropy (HN 3. října) dobře popsal dilemata, před nimiž jsme jako členové Rady Evropy při svém rozhodování stáli.

Zatím převážil vliv reálpolitiků nad morálpolitiky, misky vah jsou však zatíženy velmi podobně. Hlasování o ustanovení, které obsahovalo výhrůžku vyloučení Ruska i Gruzie, pokud by svou část požadavků do ledna nesplnily, neprošlo jen velmi těsným poměrem 60:64 při osmi zdrženích se.

S ohledem na to lze doufat, že tolerance k ruské svévoli nebude na lednovém zasedání velká (sám jsem byl jedním z těch, kteří navrhovali zbavit Rusko práv již nyní, takže nejsem zcela nezaujatý). Těžko si lze představit, že by nesplnění zmiňovaných požadavků (vytčených v rezoluci 1633) mohlo být na lednovém zasedání Rady Evropy tolerováno. A to navzdory tomu, že jazyk rezoluce je velmi diplomatický a požadavky v oblasti humanitární i mezinárodněprávní směřuje k oběma stranám konfliktu.

Otázka, která se vrátí

O tom, kdo v Radě Evropy má černé svědomí, nepřímo hovoří poměry při hlasování: gruzínští zástupci byli pro přijetí zmiňované rezoluce 1633 všichni, z ruských jen jeden.

Otázka, zda nemá Rusko radu opustit, se proto v lednu téměř jistě vrátí.

Autor, senátor, je členem Aliance liberálů a demokratů pro Evropu v Parlamentním shromáždění Rady Evropy