Japonsko v Česku: Tak daleko, tak blízko

Procházíme vstupní branou japonské Zahrady nad řekou v Olešku u Prahy, na vysokém ostrohu za soutokem Sázavy a Vltavy. Zvlněný kraj kolem máme odsud jako na dlani. Procházkovou čajovou zahradu na sedmi stech metrech čtverečních kolem svého domu vymyslel a navrhl Václav Wiesner, předseda sekce bonsají a japonských zahrad Česko-japonské společnosti. Dokončil ji zhruba před rokem.

I v nevlídném dopoledni pozdního podzimu je zahrada krásná. I když je zbavena květů a hýřivých barev, cítíme, že její prapodstatou je soustředění, splývání mysli s přírodou, klid a harmonie. U vchodu míjíme nádržku na vodu tsukubai. Po kamenité stezce, jež začíná vždycky od východu, procházíme kolem bůžka Džizona, na zimu oblečeného do čepičky a šály, až dorazíme k rozcestníku. U kamenných buddhů - strážců cesty můžeme zahnout buď vlevo k čajovému domku, nebo dál do zahrady podél potůčku, který přesně kopíruje tok Vltavy hluboko pod námi. Voda vtéká do skály a padá do jezírka, v němž žije hejno skvrnitých kaprů koi. Stačí prý hledět v noci na odlesk nebe na hladině nebo třeba jen krmit kapry a pozorovat jejich pohyby, a člověk se zázračně zklidní. "Když jsem ještě podnikal, zahrada mi přinášela odreagování," vzpomíná Václav Wiesner.

Láska k japonské kultuře ho drží už skoro čtyřicet let. V roce 1980 se stal členem českého Bonsai klubu. Tvarování bonsají se věnoval s velkým zaujetím a dosáhl v něm mistrovství. O čtrnáct let později začal budovat v Olešku svoji první japonskou Zahradu tří bran. Na ni velkoryse navázal novější Zahradou nad řekou. Kromě toho s manželkou vytváří a udržuje japonskou zahradu firmy Olympus v Praze.

"Někdy si říkám, že jsem snad v minulém životě musel být Japonec," snaží se pochopit své zaujetí. V jeho nové zahradě je spousta prvků dovezených z Japonska. Část z nich, například třináctipatrovou pagodu, lampu a nejrůznější kameny, osobně vybral, když se tam před rokem vydal s japanologem a buddhistou Robinem Heřmanem. Tehdy viděl tradiční japonské zahrady založené před stovkami let a pochopil také, že většina Japonců vlastní jen malé zahrádky. "Kámen, bonsaj... a to je často vše," vzpomíná.

Návrat do přírody
Údržba japonské zahrady je náročná. Wiesnerova borovice u jezírka se například musí jemně zaštipovat, a to trvá celý den. "Nikdy té práce nelitujeme," konstatuje Václav Wiesner a dodává, že už by nemohl žít ve městě, daleko od harmonie své zahrady. O její blaho se rád dělí a na požádání ji předvádí veřejnosti.

Jednou ze známých osobností, které propadly kouzlu japonských zahrad, je spisovatel Ondřej Neff. Záliba ho drží už třicet let. "Japonská zahrada je úžasně výtvarná, nádherně konejšivá," svěřuje se. "Je v ní řád, který člověka vrací do přírody." Údržbu zahrady považuje za "dobrou práci". Ví, že rostliny tam nesmějí přerůst. "Dnes je všechno dostupné, na zahradě se dá realizovat to, o čem jsem dříve mohl jen snít," pochvaluje si.

Dalším nadšencem pro japonské zahrady je fotograf Zdeněk Thoma, autor knihy Příběh čaje a dalších. Až do osmého března bude na zámku Zbraslav k vidění jeho výstava Na čajové stezce.

Meč mezi manažery
Řada lidí si Japonsko zamilovala přes bojová umění. Jedním z těch, kdo v nich dosáhli mistrovství, je Vladimír Hotovec. Mnozí mu přezdívají "český samuraj". Vidět prezentaci jeho umění s mečem katana, to je silný zážitek. V nakladatelství XYZ mu právě vyšla kniha Cesta srdce, do které shrnul dvě desetiletí svého života, v nichž praktikuje japonský šerm kendó a umění tasení meče iaidó. Každou kapitolu v knize uvádí moudrostí mistrů. "Každý den vychází slunce," zní jedna z nich.

O japonském šermu slyšel poprvé v roce 1968. O sedmnáct let později si na burze koupil torzo krátkého meče, na víc neměl peníze. V roce 1986 získal v Praze prvního japonského učitele a sám začal kendó učit. Přitom žil život běžného občana. Dostavěl dům, staral se o rodinu. Ale... "Cosi ve mně chce do Japonska," poznamenal si tehdy do deníku.

Na první studijní pobyt tam odjel roku 1990. Byl to šok. "Snažil jsem se hlavně přežít výcvik, vypnout evropský způsob myšlení," píše ve své knize. Při druhém pobytu o pět let později poklekl před učitelem a převzal pravý samurajský meč - katanu. Splnil se mu velký sen. Od té doby pobýval v Japonsku ještě třikrát.

V roce 1992 založil první oddíl iaidó. O rok později byl v této "disciplíně" třetí na mistrovství Evropy a roku 1996 získal na stejném mistrovství cenu Nejlepší bojový duch. Osm let působil u Policie ČR a ministerstva vnitra jako lektor výcviku policejních instruktorů. Stal se předsedou sekce bojových umění Česko-japonské společnosti, publikuje, spolupracuje s televizí, filmem. Je přesvědčen, že tradiční umění samurajů může promluvit ke každému z nás, a proto se snaží své umění předávat široké veřejnosti. Před dvanácti lety asistoval u zrodu české Společnosti pro studium japonského meče.

Kromě toho všeho předvádí své umění i na firemních akcích. Manažeři mohou v jeho zkušenostech najít ledacos užitečného. Šerm kendó a umění tasení meče iaidó totiž rozvíjí vnitřní klid a soustředění, je při něm třeba neustále myslet na vítězství, ale zároveň neztrácet úctu k soupeři. V kendó se skrývají principy komunikace s partnerem, v iaidó sama se sebou. Tato bojová umění umožňují vnímat dění kolem nás prizmatem jiné kultury. "Kniha pěti kruhů věhlasného japonského šermíře Mijamota Musašiho je dodnes jakousi učebnicí, z níž čerpají mimo jiné i japonští manažeři," prozrazuje Vladimír Hotovec.
"V japonském meči a bojových uměních vidím cestu ke vzájemné komunikaci. Díky tomu jsem se sice naučil nějaké pohyby, ale hlavně poznal mnoho skvělých lidí z celého světa," tvrdí. Za všechny uvádí jediného, učitele kendó a iaidó Ide Kacuhika z Hirošimy. "Musíte ukázat, že druhému dáváte šanci, řekl mi při tréninku, a druhý den mě vzal do Muzea atomové pumy," vzpomíná autor knihy Cesta srdce.

Klášter na hoře
"Máme tu teď divné hodnotové vakuum, protože polovina obyvatel je ateistická," uvažuje japanolog Jakub Zeman, proč Češi inklinují k japonské kultuře, která je ve své podstatě výrazně produchovnělá. Ideologie, jež bývá náhražkou náboženství, se tu zprofanovala. Vakuum v duši bývá zaplněno konzumem, ale jsou lidé, kteří se s ním nespokojí. "Právě oni mohou být Japonskem osloveni," soudí Zeman, tlumočník a spolupracovník orientální sbírky Národní galerie v Praze.

On sám se k Japonsku dostal přes karate. Na střední škole se věnoval čajovému obřadu školy Urasenke v prvním patře vyhledávané restaurace Miyabi a trochu se také učil japonsky. Později vedla jeho cesta ke studiu japanologie na Ústavu Dálného východu na pražské filozofické fakultě. Před osmi lety se oženil s japonskou klavíristkou Kayoko, po nějaké době začal tlumočit. "A už jsem v tom jel," uzavírá s úsměvem v restauraci Miyabi, která se večer zcela zaplnila. Pro lidi se vztahem k Japonsku se Miyabi stala místem setkávání a kulturních zážitků. Každé třetí úterý v měsíci tu má svůj večer vynikající skladatel, etnomuzikolog a mistr hry na japonskou flétnu šakuhači Vlastislav Matoušek. V zadní části restaurace je prostor vydlážděný oblázky, kde se předvádí tradiční čajový obřad.

Také japanolog a buddhistický mnich Robin Heřman navrhl za místo našeho setkání Miyabi. K japonštině zběhl z přírodovědecké fakulty. Začal se jí věnovat proto, že se chtěl dostat do buddhistického kláštera. Na první státní stipendium na univerzitu ve Fukuoce odjel, když mu bylo dvacet let. Studoval tam starověké dějiny a estetiku, kromě toho věnoval hodně energie studiu čajového obřadu. Trochu mu to nahrazovalo klášterní praxi, protože i čajová komunita funguje na podobných principech jako klášter.

Při dalších pobytech se kromě studia na Kjótské univerzitě a v buddhistickém semináři také dva roky věnoval praxi v klášterech na hoře Hiei. Na vlastní kůži poznal jak asketickou klauzuru, tak klášter otevřený poutníkům a farníkům.

"V klauzuře má člověk pocit, že je jedno, jestli je rok 700 nebo 2000," říká, "protože svět klauzurních mnichů má své vlastní souřadnice." Zabýval se tam mimo jiné japonským liturgickým zpěvem šómjó. Teď se ho s hudebníkem Davidem Ebenem snaží skloubit s gregoriánským chorálem. "Chceme tak vytvořit most, který překlenuje to, co se nedá dost dobře pochopit hlavou," vysvětluje.
Pokud nejsou v klauzuře, věnují japonští buddhističtí mniši liturgii jen čas před východem a po západu slunce. Zbytek dne vyplňují prací jako vesničané. "Když jsem v klášteře, stejná pravidla platí samozřejmě i pro mě," říká Robin Heřman.

Nad otázkou, k čemu může svých zkušeností využít doma, se pousměje. "Dá se povídat a psát," říká. "Ne že by mě to nelákalo, ale vždycky je to pro mě spíše doplňková věc. Hlavně toužím sdílet zkušenosti prostřednictvím praktického života." Za skvělou příležitost v tomto směru považuje dětské tábory, kde se děti, jež přijíždějí často znuděné a fixované na obrazovku, v primitivních podmínkách učí radovat z toho, že přežily další den. A učí se vnímat přírodu, prožívat "banality", které dodávají životu hloubku a bohatství.

Robin Heřman tvrdí, že mu nejde o to, někam lidi přetáhnout, naučit je japonštině, kaligrafii, čajovému obřadu nebo z nich vychovat adepty japonského buddhismu. Mnohem důležitější je pro něj pocit posvátnosti každého okamžiku, který se v Japonsku stále dá zažívat a snad je někde zaklet i u nás. Možná že právě pomocí setkání kultur si ho člověk může uvědomit. "Čeho si nejvíc vážím? Každodenního poctivého života, v němž člověk nic nešidí," uzavírá Robin Heřman.

Pohled na jiný svět
Ředitelem Ústavu Dálného východu na Univerzitě Karlově a vedoucím tamního oboru japonských studií je Jan Sýkora, původním vzděláním ekonom. Japonská studia jako samostatný obor u nás existují od roku 1947. V současné době kolísá počet zájemců o studium kolem sto padesáti. Přijato bude zhruba dvacet z nich.

"Motivaci ke studiu mají nejrůznější," říká Jan Sýkora. Doba, kdy byli adepti uchváceni Orientem a představovali si, že Japonec je buď samuraj, nebo člověk, který sedí a medituje či šlehá čaj metličkou, však podle něj už pominula.

Studenti se prý často uplatní jako tlumočníci, zájem o ně však kolísá. "Když se tu například Toyota chystala otevřít továrnu, poslali sem odborníky a požadovali třicet kvalitních tlumočníků denně," vzpomíná Jan Sýkora. "Ta potřeba ale trvala maximálně čtvrt roku."

Jakub Zeman připomíná dobu po našem vstupu do Evropské unie. Tehdy se sem během týdne přesunulo sto dvacet japonských firem. Poptávka po tlumočnících byla najednou obrovská. Janu Sýkorovi však nevadí, když si absolventi ponechají japonštinu jen jako koníčka. "Studium má lidem otevřít pohled na jiný svět," říká. "Má formovat vnitřně bohaté lidi, prosté xenofobie."

Právě oni nejspíš letos s nadšením vykoupili vstupenky na přehlídku japonských filmů v pražské Lucerně, jejíž druhý ročník začne 23. ledna příštího roku. Mají jistě také zásluhu na oblibě současné japonské literatury u nás, například knih Harukiho Murakamiho. V Odeonu právě vyšel jeho nový román Konec světa & Hard-boiled Wonderland, který překladatel Tomáš Jurkovič charakterizuje jako "strhující ponuré podobenství o současném světě", v němž jsou skryty úvahy o soudobém Japonsku.

Čtyři tisíce rolek sushi
Japonsko nás inspirovalo odedávna. Najdeme je na porcelánu z 18. století, jeho stylem byla silně ovlivněna secese. "Vzpomeňme Joe Hlouchu a jeho Sakuru ve vichřici," připomíná Jakub Zeman. "Ve vlnách se populární zájem o Japonsko objevuje znovu a znovu, teď například v oblibě sushi." V právě vydaném Maurerově Grand Restaurantu se pražský The Sushi bar umístil na třetí příčce v žebříčku "nej v jídle". Pavel Maurer připomíná, že na posledním Prague Food Festivalu zkonzumovali zájemci čtyři tisíce rolek sushi. A vyznává se z lásky k sushi, nakládanému zázvoru a jídlům připraveným na horkém stole teppanyaki.

Vnucuje se otázka, jak je to s láskou Japonců k české kultuře. Klasickým příkladem může posloužit půvabná klavíristka Kayoko Zemanová. Při studiu v Japonsku zpívala ve sboru Wadači, mimo jiné i české písničky. Se sborem se dostala do Čech a poznala zdejší klavíristy. Milovala Smetanu a Dvořáka, v Praze si do srdce přibrala Antonína Bendu a Jana Dismase Zelenku. Oblíbila si také moravský folklor.

Klavír studovala nejprve v Ostravě, potom v Praze. "Je něco jiného učit se českou hudbu mezi rýžovými poli, a v Praze, kde na vás historie dýchá z každého kamene," říká Kayoko Zemanová. Dnes koncertuje s mezinárodním barokním triem Il payenco.

S Jakubem Zemanem se brali v šintoistické svatyni ve Fukuoce a pak pro jistotu ještě jednou v Praze. Kayoko tu prý měla štěstí na výborné učitele. Její maminka dodává, že i na dobré lidi. A tatínek prý chápe, že se tu rozhodla zůstat, když je Praha tak krásná. "Už mám radši Prahu než Tokio," říká Kayoko a chystá české Vánoce.

Jak vypozoroval generální ředitel České filharmonie Václav Riedlbauch: "Je to zvláštní, my si myslíme, že Japonci představují úplně jinou kulturu, ale oni se naopak domnívají, že jsou naladěni podobně jako my."
-

Snímky Václav Wiesner, archiv Vladimíra Hotovce, © isifa.com, profimedia.cz, Bloomberg: "Český samuraj" Vladimír Hotovec o umění iaidó tvrdí, že jde o meditaci s mečem. Při čajovém obřadu se podává také cukroví. Hru na flétnu šakuhači s košem na hlavě po vzoru japonských mnichů provozuje i Vlastislav Matoušek. Japonské závitky sushi jsou čím dál oblíbenější nejen v Česku, ale všude ve světě.