Fenomén Baťa - námět na biják, který se stal

"Filmový scénář" si v meziválečném období odžila firma Baťa a její domovské město Zlín. Urbanistický zázrak spojený se zázrakem jedné obchodní značky důkladně mapuje výstava Fenomén Baťa. Ve Veletržním paláci v Praze potrvá do konce května.

S malou nadsázkou lze říct, že to, co se nepodařilo světovému architektovi Oscaru Niemayerovi, který v polovině dvacátého století vystavěl v poušti zářivě krásné, ale k životu téměř nevhodné město Brasilia, to se podařilo týmu architektů navrhujících funkcionalistický Zlín.

Zóny klidu, jako ve Státech

Charakteristické je důsledné zónování, architekti v čele s Františkem Lýdií Gahurou (na regulačních plánech se však podílel i proslulý Jan Kotěra a svým návrhem přispěl dokonce i Le Corbusier) dodržovali členění na zónu pracovní (budovy továren), veřejné (obchody, jídelny, lázně, parky, sportoviště) a privátní, klidovou zónu (bytová zástavba, soukromé zahrady).

Klidovou a pracovní zónu odděluje pruh veřejný, to aby pracující cestou ze šichty pohodlně nakoupili a zároveň aby městský ruch zůstal mimo obytné části. To je zřetelný vliv americké městské zástavby. (Tomáš Baťa byl za mořem na zkušené a svým obdivem ke Spojeným státům se nikdy netajil.)

Typická pro Zlínskou architekturu je také jednota materiálů a stavebních prvků. Základní jednotkou se stal rozpon 6,15 x 6,15 metrů, jakási železobetonová skořápka, kterou lze podobně jako z kostiček stavebnice skládat libovolně do výšky i šířky.

Architekti "skořápky" vyplňovali cihlovými vyzdívkami a okny v typických kovových rámech. Stejné stavební jednotky používali pro výrobní haly, kulturní či obchodní domy, školy či budovy úřadů.

Půldomky i pro dělníky

Pražská výstava, na které s Národní galerií spolupracovala Galerie výtvarného umění ve Zlíně, oživuje iluzi meziválečného Zlína. Jsou tu plány vznikajícího města, nákresy a fotografie dělnických dvojdomků a jednodomků pro učitele - zejména pro dělníky znamenal Gahurův půldomek se zahrádkou, sklepením, obývákem, dvěma ložnicemi, kuchyní a koupelnou vysoký životní standard.

V zadní části výstavy běží starý dokument se starostou Tomášem Baťou a dobový propagační film o módní přehlídce letních dřeváčků. Nechybějí ani plakáty, ve vitrínách jsou naštosované staré typy obuvi a kdysi široké výrobní portfolio značky Baťa připomínají také punčochy, pneumatiky či fotografie z filmových ateliérů.

Příběh podnikatelské rodiny ilustrují fotografie i životopisné údaje. Malým objevem výstavy je možná skutečnost, že Jan Antonín Baťa, který po smrti svého nevlastního bratra Tomáše převzal řízení podniku, byl v brazilské emigraci v roce 1957 nominován na Nobelovu cenu za mír. Fenomén Baťa má silný zvuk i za mořem.

BETON, CIHLY A SKLO. Tomáš Baťa se sklání nad nákresy budoucího Zlína (vlevo dole). Vzniklo město, které nynější výstava ve Veletržním paláci prezentuje jako urbanistický zázrak spojený se zázrakem jedné obchodní značky.