Co musí udělat zaměstnanec, když chce zbohatnout z cestovních náhrad? Pojďme počítat, přičemž za hranici bohatosti stanovme milion.
Zaměstnanec, který se vydá na služební cestu svým autem, dostane dietu, peníze za projeté pohonné hmoty a paušál za každý kilometr. Naděje na zisk roste se vzdáleností - zvyšuje se počet kilometrů a s časem i stravné.
Náhrady jsou výhodné pro toho, kdo překoná několikahodinovou vzdálenost. Třeba Praha - Vsetín: jedna trasa je 360 kilometrů, doby jízdy čtyři a půl hodiny. Člověk, který ji i s jednáním stihne během dne (autem jezdícím na Natural 95 a se spotřebou 8 litrů na sto kilometrů), získá: 88 korun stravného (za cestu trvající 12 hodin), 1780 korun za benzin (letos se litr za Naturalu 95 účtuje 30,90 koruny) a paušálních 2952 korun (4,10 koruny za kilometr). Celkem 4820 korun.
Na milion by dosáhl při dvousetosmé cestě na této trase. Ale to je teorie, měl i výdaje. Především zapomeňme na náhradu za benzin, tu projel. Ani z diet nezbohatne: něco musí pít a jíst. Zbývá tedy paušální platba za kilometr: 208 cest po 720 kilometrech, to je 149 760 kilometrů. Dostal by 614 016 korun. Za tu dobu ale musel několikrát měnit olej, sjel nejméně jednu sadu pneumatik, objevily by se závady, jejichž odstranění platil ze svého. Nakonec bude auto na odpis.
Dnešní sazby jsou vyšší než v minulosti. Třeba před 15 lety byla sazba za kilometr dvě koruny. Aby si někdo přišel na milion, teoreticky musel ujet půl milionu kilometrů. To odpovídá 694 jízdám ze Vsetína do Prahy a zpět. Nebo podváděl: připisoval kilometry, cesty si vymýšlel, falšoval údaje o ubytování v hotelu. Potom by zisk narůstal rychleji.
Ale aby z toho byl milion, musely by to být časté podvody. Nebo se na nich podíleli i jeho šéfové a společně tunelovali firmu. To bychom se však už dostali do světa, který je pro naprostou většinu zaměstnanců uzavřený.
